Ve čtvrtek 25. dubna 2024 se v Poslanecké sněmovně konal další vzdělávací seminář zaměřený na působení oficiální ochrany přírody.
Předchozí dva (Seminář k požáru v NP České Švýcarsko – dojmy, Seminář k požáru v NP České Švýcarsko – zpráva, Seminář č. 2 k požáru v NP České Švýcarsko), které se zde konaly v loňském roce, byly věnovány příčinám, důvodům a důsledkům tragického požáru, který v červenci a srpnu 2022 zdevastoval Národní park České Švýcarsko a část jeho okolí. (Příčina a důvod nejsou totožné pojmy, i když mívají stejné následky, výsledky nebo důsledky.) Tento seminář v tématu pokračoval, ale tentokrát se věnoval komplexní problematice národních parků a chráněných krajinných oblastí.
Proč vlastně vznikla potřeba takovýchto vzdělávacích seminářů? Po listopadu 1989, fakticky již v prosinci ’89, byla zahájena masivní propaganda za nutnost okamžité intenzivní ochrany přírody a veřejnost to dychtivě přijímala, neboť žádný normální člověk přírodu neničí – tedy nikoli vědomě a cíleně. Zejména lesy prý byly tragicky zdevastovány nekompetentním nakládáním, proto bylo zrušeno Ministerstvo lesního a vodního hospodářství, jeho budovu a část kompetencí obsadilo zcela nové ministerstvo na ochranu přírody a vlastní lesní hospodářství bylo zredukováno, byť s vlastním náměstkem, v podstatě na úroveň odboru ministerstva zemědělství. A z „tragicky zdevastovaných lesů“, jak bylo hlásáno, byly a jsou vytvářeny národní parky. Prvním byl v r. 1991 Národní park Šumava, protože „národní parky jsou nejvyšší ochranou přírody“, jak říkal ochranář propagátor, a protože „území Šumavy patří k nejzachovalejším částem krajiny nejen v České republice, ale i ve Střední Evropě“, jak říkala Důvodová zpráva k nařízení vlády č. 163/1991 Sb., jímž byl NPŠ vyhlášen.
A jsou to právě výsledky působení oficiální ochrany přírody, které jsou naléhavým důvodem, proč jsou po celých pětatřicet let pořádány obdobné semináře a organizovány konference, a to i na mezinárodní úrovni, a médiím nabízeny osvětové články a materiály, ovšem vesměs marně, což platí na 100% u médií veřejnoprávních.
Cílem tohoto semináře, protože je vzdělávací, bylo tedy vzdělat jak ty, kteří určují oficiální ochranu přírody po stránce legislativní, tedy volené zástupce lidu, jenž je dle momentálně platné Ústavy „zdrojem veškeré státní moci“, tak ty, kteří obsah a směřování oficiální ochrany přírody ovlivňují a jsou médii prezentováni jako jediní kompetentní vědci a experti, tak v neposlední řadě i ty, kteří oficiální ochranu přírody provádějí, tedy zaměstnance státní ochrany přírody. Bylo by samozřejmě žádoucí, aby osvěta dorazila i do laické veřejnosti, ale ta je bohužel pod plným vlivem tzv. veřejnoprávních médií, a ty osvětu v popisu práce nemají.
Zvolení zástupci lidu a jejich politické strany dosud o problematiku FAKTICKÉHO stavu přírody a lesů, kromě nemnohých jedinců, EFEKTIVNÍ zájem neprojevili; problém je v tom, že příroda je časově věčná, kdežto končící mandát zástupce lidu je naléhavější, protože přece „příroda si poradí sama“. Snad tedy seminář bude první vlaštovkou a budoucnost vzdálená dostane přednost před akutní naléhavostí nejbližších voleb.
O vědě se traduje, že „věda hledá poznání“. Jako každá komunita, tak i ta vědecká má členy, kteří ctí vědecké principy a postupy a poznání hledají. Vedle nich jsou však i tací, kteří hledají něco jiného: příkladů v historii je dost, z těch posledních např. propagátoři eugeniky, zastánci neškodnosti olova v benzinu, hlasatelé smrtelné hrozby CO2 ve vzduchu atd. atd. (Heslo „Kůrovec je lékař lesa“ a „vědecký“ poznatek, že mrtvý les šetří půdní vodu, protože netranspiruje, nevyjímaje.) Příslušníci této druhé skupiny věcné odborné diskuse na dané téma odmítají.
A co se zaměstnanců oficiální ochrany týká – jsou to zaměstnanci, a tedy plní zadání zaměstnavatele, i pokud jsou si vědomi toho, co činí. Za oficiální cíl státní ochrany přírody lze považovat vyjádření zaměstnance NP České Švýcarsko: „Ano, na požářišti byli jedinci některých druhů zasažení fatálně, významně bude vlivem požáru změněna druhová skladba lesa, sukcesní stádia bezobratlých a vegetace budou odlišná od společenstev před požárem, ale toto není v rozporu s dlouhodobými cíli ochrany NP, nýbrž přesně naopak.“.
Takže otázka zní: Komu byl vlastně vzdělávací seminář určen? Přítomným, kterým je podstata problému jasná, ale kteří nemají reálnou možnost budoucnost lesů a přírody u nás ovlivnit, nebo těm, kteří sice tu možnost mají, ale jejichž zájmy směřují jinam, a tedy na semináři ani nebyli? A jsou odborné vzdělávací semináře skutečně tím nezbytným, co je nutné pro požadovanou změnu učinit? A je oblast lesů a ochrany přírody tou jedinou, která vyžaduje změnu?
Pavel Kosatík napsal, že Peroutka prý husákovský režim charakterizoval: „Děláme si, co chceme, ale neztěžujte nám to.“ Abychom my nebyli v situaci, kterou by šlo charakterizovat: „Vy si žvaňte, co chcete, my si děláme, co chceme.“ (i když ta první část už až tak moc neplatí).
Vladimír Říha