Vladimír Říha, 16.04.2019, psáno pro EURO.cz – odmítnuto

Na webu časopisu EURO vyšel 17. března 2019 článek „Kůrovci se chystají posvačit“. Veřejnost v něm dostává zprávu (alespoň tak článek vyznívá), že za současné kalamitní rozšíření kůrovce v našich lesích může proklamovaná klimatická změna a že se v podstatě proti němu nedá nic dělat, lze se s ním jen smířit a několik generací počkat (článek uvádí generace dvě),

až příroda vše napraví, neboť není v silách člověka, „tváří v tvář mocným silám přírody“, tragickému osudu našich lesů zabránit. Argumentuje se nejen bionomií kůrovců, ale též osudem lesů v západní části Severní Ameriky. K tomu bych rád uvedl několik důležitých skutečností, jež v článku postrádám a jež by mohly laické veřejnosti poskytnout informace (bez zacházení do detailů a formulované „populárně“) nutné pro pochopení hlavních příčin kalamity, které ve veřejných médiích v souvislosti s kůrovcovou kalamitou uváděny nejsou:

Žádný problém nebo komplikace, ať už se jedná o nemoc nebo havárii nebo kalamitní rozšíření určitého organismu, nejsou způsobeny pouze jedinou příčinou – vždy se jedná o kombinaci více nebo mnoha faktorů vnějších a vnitřních. Existence vnějších faktorů je obvykle mimo moc člověka, na jejich působení se lze pouze lépe či hůře připravit (nebo je lze také zcela ignorovat), na rozdíl od příčin vnitřních, které člověk může (teoreticky zcela) ovládat.

Mezi vnější faktory současného stavu jednoznačně patří zřetelné oteplení posledních let, ale zároveň, ač se to zdá paradoxní, také druhové složení našich lesů – současné lesy nevznikly v r. 1989, ale o desítky a stovky let dříve. Existence lesa se neodehrává v časovém horizontu záhonu ředkviček, ale trvá stovky let, proto nelze lesy „nevhodné“ (z pohledu aktuálních! zájmů člověka) změnit na lesy „vyhovující“ revolučním způsobem – les lze buď okamžitě zničit a případně začít tvořit les nový, což ovšem trvá desítky let, nebo jej lze postupně, a to bez jeho předchozí likvidace, na cílový les přeměnit – to je ale „pomalá, trpělivá práce“, jak je v článku, ale bohužel v jiné souvislosti, uvedeno.

Lesy, které nyní podléhají kůrovci v katastrofickém rozměru (již dávno se nejedná o pouhou kalamitu), existovaly i před rokem 1989, a přesto v nich kůrovec nezpůsobil takovou spoušť jako nyní (tenkrát to byly exhalace). Proč asi? Že nebylo „globální oteplování“? Byly roky, kdy o vánocích létaly včely a rozkvétaly květiny i stromy, a přesto kůrovec nelikvidoval tisíce hektarů lesů. Proč tedy?

Do roku 1989 stát důsledně (!) vyžadoval provádění ochrany lesa: každý les měl svého odpovědného správce, který byl povinen sledovat faktory (nejen kůrovce!), jež by potenciálně mohly existenci lesa ohrozit, a byl povinen učinit opatření, aby k takové situaci nedošlo. V případě kůrovce, o němž se nyní bavíme, musel sledovat jeho stav, a pokud zjistil nadměrný výskyt kůrovce, postižené stromy musel bezodkladně z porostu odstranit. Vzhledem k tomu, že na jednom hektaru lesa jsou stovky „velkých“ stromů a že jejich počet se s věkem lesa snižuje, občasné odstranění jednoho dvou stromů nebylo drastickým zásahem do stavu lesa a nemělo na existenci lesa a na plnění všech jeho funkcí vliv. Po roce 1989 tato povinnost prakticky zanikla. Proč? Hned po „sametové revoluci“, jak je politicky korektně tehdejší událost nazývána, bylo uskutečněno několik akcí (Jan Slavík by aktéry asi nazval „konjunkturálními revolucionáři“), které k likvidaci desetitisíců hektarů lesa kůrovcem přímo vedly:

V r. 1990 byla prosazena tzv. transformace lesního hospodářství, jejímž výsledkem bylo v podstatě rozprášení organizační struktury lesů. Organizace lesů přišly o své kmenové zaměstnance, jimiž mohly na zvýšený výskyt kůrovce okamžitě reagovat a nebezpečí vzniku kůrovcové kalamity eliminovat. (Lze se jen dohadovat, zda cílem bylo nakládání s lesy „demokratizovat“, nebo zda záměrem bylo umožnit intenzivní konzumaci hodnot, které v lesích a lesních organizacích byly.) Situaci později ještě zhoršil požadavek na vypisování výběrových řízení na zpracovatele kůrovce, který nebral ohled na biologické termíny vývoje škůdců – než se získal vítěz soutěže, kůrovec se několikrát namnožil –, nebo vítěz místo jednoho dvou stromů napadených kůrovcem pokácel ještě dalších X stromů zdravých, protože zpracování jen „těch pár stromů“ by nebylo ekonomické. Tlak na maximalizaci zisku z lesa vedl k drastické redukci personálu, což se negativně projevilo na úrovni kontroly vývoje škodlivých činitelů – méně personálu na větší území a s vyššími nároky na „papírování“; poklesl i důraz na plnění standardních postupů v ochraně lesa. V rámci tzv. transformace lesů působí negativně na stav lesů faktorů samozřejmě daleko více, ale tyto uvedené jsou nejzřejmější.

V rámci „společenské reformy“ bylo zrušeno samostatné ministerstvo lesního a vodního hospodářství (vida, před „revolucí“ se vědělo, že les a voda spolu nerozlučně souvisí) a jeho kompetence byly přeneseny na ministerstvo zemědělství (MZe) a nově založené ministerstvo životního prostředí (MŽP); od té doby o lesích rozhodují zemědělci, veterináři, chemici a další nelesníci, byť někteří s lesnickým vzděláním, ale především MŽP na základě zákona ČNR č. 173/1989 Sb. a §50 lesního zákona.

MŽP pod vedením ministra Moldana začalo prosazovat ideologii divoké přírody a činilo opatření, aby „divokou“ přírodu, která se v českých zemích nevyskytuje již dobré dvě stovky let, vybudovala. (Podobnost s „vybudováním nové společnosti“ zřejmě nebyla náhodná.) Přes nesouhlasné argumenty a varování odborné veřejnosti, která lesy nevnímala pouze jako objekt exploatace a zdroj zisku, a přes absenci opory v zákoně (tzv. bezzásahový režim byl „legalizován“ teprve až zákonem č. 123/2017 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny) prosadilo MŽP v prvních zónách Národního parku Šumava (dále NPŠ) tzv. bezzásahový režim, který fakticky znamenal zákaz provádění ochrany lesa – viz výše. (Navíc „bezzásahovost“ platila pouze pro ochranu lesa nebo pro vstup veřejnosti, protože jiná opatření v tzv. bezzásahových zónách Správa NPŠ bez rozpaků prováděla – viz zde. Je třeba také poznamenat, že NPŠ s bezzásahovým režimem byl založen ve stejné době, kdy Pithartova vláda schválila dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Že by se jednalo o výměnný obchod?) Bezzásahové lokality NPŠ se staly „kůrovcovými líhněmi“, odkud se kůrovec šířil do dalších lesů NPŠ a do lesů sousedních vlastníků. Šíření probíhalo nejen aktivním letem kůrovce, ale především dálkovým přenosem vzdušnými proudy až do vzdálenosti mnoha desítek kilometrů a šířením kůrovce podél tras odvozu aktivního kůrovcového dřeva po celém území republiky.

V bezzásahových lokalitách NPŠ se kůrovec těžit nesměl, v ostatních lesích NPŠ se však dle lesního zákona těžit musel! S potlačením první (tehdy ještě „mini “) kůrovcové kalamity v NPŠ se začalo až v r. 1996: místo průběžného odstraňování vždy jen několika kůrovcem napadených stromů se do r. 2002, kdy byla tato první kůrovcová kalamita konečně zastavena, vytěžilo 766 837 m3 dřeva – tři čtvrti miliónu vytěžených stromů, i s uschlými stromy stromů milión – 42 km2 zlikvidovaného lesa, dvojnásobek rozlohy Prahy v r. 1922. V běžném hospodářském lese by takové drancování vůbec nebylo možné.

Poté, co první kůrovcovou kalamitu v NPŠ zastavil ředitel Žlábek, znovu byla vyvolána za ministrů MŽP Ambrozka a Bursíka (po dlouhém dohadování se Topolánkovi s pomocí Bursíka konečně podařilo sestavit vládu), a katastrofických celorepublikových rozměrů dosáhla za současného ministra Brabce (Agrofert už ekologisty neirituje). A to nikoli “během jedné vegetační sezony”, jak asi článku porozumí laik.

Nejsou to však pouze „přírodní“ faktory, které podporují šíření kůrovce, jako je oteplení. (Lokálně teplotu zvyšuje vysušení krajiny, k němuž významně přispívá likvidace lesa.) Státní správa, která na plnění podmínek ochrany lesa má dohlížet, přešla pod MŽP a začala plnit především požadavky tzv. „ochrany“ přírody a dodržování požadavků lesního zákona již nesledovala tak pilně (viz zde). V podstatě byla tolerována skutečnost, že v mnohých lesích mimo kuratelu MŽP ochrana lesa nebyla důsledně prováděna, a to včetně lesů LČR. To vedlo k tomu, že stav kůrovce (je jich více druhů) v lesích na celém území ČR začal přerůstat základní stav, kdy ještě nevzniká kalamita, a vzrostl až do současného rozšíření. I toto je jedna z vícero příčin současné katastrofy lesů.

Že je dřevinná skladba mnohých lesů typologicky nevhodná, se vědělo už dávno před rokem 1989. Co tedy pro zlepšení dřevinné skladby a pro ochranu lesů před klimatickou změnou (která jen tak mimochodem je v rámci běžných fluktuací podnebí za poslední tisíce let, což i článek v podstatě potvrzuje) za posledních 29 roků MŽP, Hnutí DUHA a další „ochránci“ přírody udělali? A co udělali pro přeměnu stávajících lesů na lesy přírodě blízké? A kde ty nové lesy přírodě blízké jsou a jak plní funkce lesa?

Kalamitnímu šíření škůdců v přirozeném lese brání ekologické bariéry; pokud ty padnou, což je případ našich lesů s jejich pozměněnou druhovou skladbou, pak je nutné “díry v bariéře” eliminovat do doby, než se bariéra znovu zacelí – než les opět získá přirozený charakter; v případě kůrovce (a dalších potenciálních škůdců) funkci bariéry zastává ochrana lesa (viz výše). Pokud je ochrana lesa zakázána tzv. bezzásahovostí nebo se důsledně neprovádí s odvoláním na ekonomické zájmy, pak jsou výsledkem kalamity s následnou devastací nebo až zničením lesa.

Absence argumentů proti bezzásahovosti ve veřejných médiích není důkazem jejich nicotnosti, ale právě jen projevem jejich dlouhodobého potlačování a ignorování, protože odporují důsledně propagovanému „jedině správnému“ názoru. Argumenty oponentů bezzásahového režimu nikdy nebyly vědecky vyvráceny a předpovědi lesníků z r. 1990(!) o výsledku bezzásahového režimu se splnily do puntíku. Neinformovanou veřejnost článek utvrdí v představě, že za současný stav mohou lesníci, protože celých 29 roků brání ochranářům realizovat “návrat odolnějšího, protože přírodě blízkého, druhově pestřejšího lesa”, a že kůrovcové těžby nemohou “kromě utrácení peněz nic dokázat” a že pomůže jen “pomalá, trpělivá práce, jejíž výsledek bude vidět tak za dvě generace”. S tím posledním tvrzením lze souhlasit, až na to, že (1) „ochranáři“ jsou netrpěliví a chtějí nový, lepší les hned, protože lesníkům by přeměna lesa trvala dlouho, a že (2) „dvě generace“ stačit nebudou.

Snaha vytvořit přírodní les ponecháním současných oslabených hospodářských lesů s nevhodnou dřevinnou skladbou samovolnému vývoji je z pohledu dosažení cíle naprosto scestná. Pochybnost „bezzásahovosti“ v ochraně přírody argumentačně doložil již v r. 1943 prof. Silvestr Prát v článku „Negativní a positivní ochrana přírody“. Současní propagátoři tzv. bezzásahového režimu jen prokazují základní neznalosti ekologie lesa, nebo že mají jinou motivaci; jejich činnost vede jen k devastaci krajiny, jejíž nejhorší důsledky se projeví až později a jejíž následky se napraví až za stovky roků, pokud se vůbec napraví. Současný stav lesů a krajin Dalmácie, Libanonu, Francie, Španělska, Itálie… by měl být poučný.

Zlehčování způsobených ekonomických škod výmluvou, že účel chráněných území není hospodářský, a proto v nich ekonomické škody vzniknout nemohou, je zavádějící. A co škody ekologické? I ty lze vyjádřit ekonomicky: škody na životním prostředí počítané dle metodiky MŽP (!) činily 5 miliard Kč v r. 2000 a už téměř 33 miliard Kč v r. 2008 (viz zde). Kolik činí dnes? V rámci státu – biliony?

To, co „bezzásahovci“ nyní činí, činí jen proto, že to mohou činit beztrestně. A je signifikantní, že zároveň s upevňováním ideologie tzv. bezzásahovosti ztrácí označení „ekolog“, znalec ekologie, svůj původní význam – viz zde –, a to i u osob, u nichž by se to vzhledem k jejich titulům neočekávalo.

Pokud někdo nechá ve vsi hořet (nebo ji dokonce zapálí) jednu chalupu, od ní nechá chytit další a potom další, pak samozřejmě může tvrdit, že ves shořela, protože oheň roznesl vítr. O tom, jak požár první chalupy vznikl a proč nebyl včas uhašen, pochopitelně mluvit nebude, protože TEĎ NA TO PŘECE NENÍ ČAS, KDYŽ HOŘÍ CELÁ VES, a nikoli jen nějaká první chalupa, že!?

 
16.04.2019
Vladimír Říha