Autor: Radomír Mrkva, Neviditelný pes 29.05.2018
V poslední době se patrně stal nejfrekventovanějším tématem týkajícím se lesů a lesnictví kůrovec, jeho přemnožení a hynutí lesů v některých oblastech státu. Je to problém, který nesporně destabilizuje naše lesní hospodářství, ale není nečekaný, který by vědeckou lesnickou komunitu překvapil. Ta totiž již dávno takové disturbance předvídala a varovala před nimi. O tom všem pracovníci Ministerstva zemědělství i Lesů České republiky věděli, ale patrně tomu nevěřili, natož aby vzali v úvahu doporučená opatření pro zvýšení ekologické stability lesů. Říkáte si, jaké ekologické stability, co to jsou zase za „zelené“ fráze. Proto si příčinu kůrovcové kalamity blíže popišme a zároveň toto postižení uveďme v širších souvislostech.
Hledá se viník kalamity a dokonce se již jeden našel, ale jak už to v tak složitých kauzách bývá, příčiny nejsou obvykle tak jednoznačné. V tomto případě můžeme dokonce tvrdit, že primární příčinu můžeme hledat v samotném novodobém lesním hospodářství.
Kde je primární příčina současných potíží
Tehdy, v druhé polovině 19. století, považovali všichni za úžasný počin, že rostoucí poptávka po dříví mohla být uspokojena kvalitním borovým a smrkovým dřívím v dlouhodobě zajištěném množství. A tak se, dokonce až v jakési euforii, přeměnily naše, dosud do jisté míry ještě přirozené listnaté nebo smíšené lesy na lesy smrkové, borové nebo na lesy s vysokým zastoupením těchto dřevin. Zakládané byly jednověké porosty, takže se dá říci, že moderní lesní hospodářství vlastně postavilo produkci dřeva na „nepřirozeném“, nepůvodním lese a také pěstování bylo podřízeno pouze produkci dříví a posléze i snadnému mechanizovanému vytěžení stromů. Paseky se znovu zalesnily nejlépe smrkem nebo borovicí a všechny ostatní dřeviny se jako nežádoucí příměs vyřezaly. Tak, nebo s menšími obměnami to probíhalo bez větších problémů skoro 200 let. Lesní hospodáři se pochvalně ujišťovali, že zajistili trvalost produkce kvalitního dřeva, což ostatně bylo pravda, i když ještě nikdo netušil, za jakou cenu. Podrobně byly rozpracovány pěstební postupy, podobně i způsoby ochrany lesa, včetně „boje“ proti kůrovci a metody těžby lesa. Zdálo se, že i přes určitá varování bude vše probíhat „do skonání věků!“. Tím nelze tvrdit, že neexistovali přemýšliví lesníci, kteří tušili, že takový „průmyslový“ způsob nakládání s přírodním bohatstvím se jednou vymstí, ale „tradiční lesník“ si již nedovedl představit, že by vše mohlo být jiné, což platí dodnes.
Novodobé poškození lesa – poškození suchem
První závažnější výstraha, že „nic netrvá věčně“, se dostavila počátkem 90. let v podobě varovné epizody sucha, která dala tušit, že globální klimatická změna není jen báchorkou amerických vědců, ale že to bude patrně skutečný problém také pro lesy. Dlužno říci, že i do té doby se pozorovalo pomístné prosýchání korun stromů a lokální hynutí „neznámého“ původu, ale vše se přičítalo spíše působení průmyslových imisí a jejich komplexnímu působení na půdu i stromy. Na počátku 90. let se však abiotické poškození lesa, předčasná ztráta jehličí a listí, které prosvětlily koruny, začalo také podrobněji studovat a vysvětlovat, proč a z jakých důvodů k těmto jevům dochází. Ukázalo se, že tzv. startujícím stresem je, a do budoucna kvůli GKZ (globální klimatická změna) zřejmě bude, kritický nedostatek vody. Ochrana lesa se tak obohatila o stresovou teorii chřadnutí lesa a poznatek, že na zhoršování zdravotního stavu lesa se vždy podílí komplex stresů, endogenních i exogenních, které ovlivňují fyziologický status dřevin. Vývoj zdravotního stavu lesa pak probíhá podle teorie stresu, kdy poškození stromů se ze začátku projevuje sníženou tvorbou asimilačních orgánů, listí a jehličí, aby se po vyčerpání energie na obranu životní systém stromu zhroutil – za přispění fytofágů (organismy živící se rostlinami), a tudíž např. také kůrovců. Za největší budoucí problém a ohrožení lesů se začalo považovat tzv. chřadnutí lesa, vysvětlované současným působením komplexu stresů, znázorněných pomocí tzv. Manionovy spirály chřadnutí.
Příčiny vzniku kůrovcových kalamit
Tím se poněkud zdlouhavě dostáváme k vysvětlení příčin přemnožení kůrovců. Jak bylo uvedeno, první primární příčinu hledejme v přeměně druhového složení lesů a hromadném pěstování smrku v prostředí nížin a pahorkatin. Přitom smrk, jako horský druh, je závislý na větších srážkách. Protože je ale dřevinou obdařenou schopností se adaptovat, dlouho to nějak vážně nevadilo, až do doby závažnějšího působení sucha. V souvislosti s chřadnutím lesa bylo uvedeno, že napadení stromů škůdci a zejména kůrovci je možné v prvé řadě díky destabilizaci fyziologického stavu a stresům, kterým jsou stromy vystaveny. To je druhá primární příčina napadení dřevin hmyzem a kůrovci. Nedostatek vody sníží schopnost obrany stromů zejména tím, že nejsou schopny pomocí pryskyřice usmrtit zavrtávající se kůrovce. Na druhé straně teplé počasí zvyšuje natalitu škůdce (plodnost, množivost) také tím, že se urychlí jejich vývoj a díky tomu se během roku zvýší počet generací. Za takového stavu jsou obranná opatření, která spočívají hlavně v tlumení početnosti brouků nebo asanaci napadených stromů, jen málo účinná. V našem případě spolupůsobila ještě celá řada dalších vlivů, které obranu ztížily nebo ji učinily málo efektivní.
Další okolnosti, které snižovaly účinnost obrany proti kůrovcům
Je jisté, že flexibilitě obrany, tj. včasnému odhalení napadených stromů, jejich pokácení, oloupání kůry a zahubení kůrovců, kteří strom obsadili, nepřispěl nový model spravování lesů. To, co dříve lehce organizoval lesník s místními dělníky, se nyní lopotně zařizuje pomocí výběrových řízení a firmy, které práci vysoutěžily, se k asanaci kůrovcových stromů dostávají obvykle se zpožděním, až když kůrovci vylétli.
Jinou příčinou málo úspěšného tlumení kalamity, která padá na vrub Lesům ČR, Ministerstvu zemědělství a také Výzkumnému ústavu lesního hospodářství, je to, že při obraně nezohlednili přítomnost ještě dalšího invazního druhu, totiž lýkožrouta severského. Namísto toho hovořili pouze o jakémsi uniformním „kůrovci“. To je ale fatální chyba, protože lýkožrout severský, „nový“ druh, který se u nás počátkem 90. let objevil a přemnožil, se závažně odlišuje od běžně u nás přítomného lýkožrouta smrkového svou bionomií, chováním i strategií ohrožení lesa. To se samozřejmě promítá i do metod účinné obrany, což pracovníci zmíněných organizací z nepochopitelných důvodů ignorovali s odkazem, „že by venkovní personál tyto druhy stejně nebyl schopen rozlišit“. Opravdu trestuhodné zjednodušení. Přitom informace o bionomických odlišnostech i rozdílech v chování byly u nás publikovány, byla zdůrazněna specifika obrany a zjištěno, že koncem milénia byl tento kůrovec na Moravě naprosto dominantní, když byl v průměru zastoupen více než 70 % oproti původnímu lýkožroutu smrkovému.
Stojí za to ještě poznamenat, že lýkožrout severský je druhem severské tajgy, kde je nepostradatelnou součástí toho přírozeného ekosystému, protože zajišťuje cyklický vývoj tajgy. Po určité fázi „zralosti“ totiž dochází k chřadnutí lesa vlivem nedostatku živin a vody a to je startovací příčina přemnožení tohoto kůrovce, který je pak schopen způsobit velkoplošné uhynutí lesa. Po něm dojde k rozložení kmenů, uvolnění živin a nastartování pozvolné, strukturované obnovy tohoto společenstva. Areál výskytu lýkožrouta severského zasahoval přes evropskou část Ruska a Polsko k nám až do Slezska. Žije zde na jiném druhu smrku, což se pokládalo za možnou příčinu, že ještě před 50. lety se u nás považoval za sběratelskou raritu. Přirozeně se nacházel vzácně ve Slezsku, ale ve zmíněných 90. letech se přemnožil, pronikl Moravskou branou (tento nížinný druh nemůže žít v horách nad 600 m n.m.) na střední Moravu a posléze i do Čech. Také u nás ukázal, že jde o kůrovce s geneticky danou schopností velkoplošně napadat les. Z tohoto pohledu lze nyní zpětně hodnotit, že s ohledem na klima s častými epizodami sucha by asi nešlo ani těmi nejsofistikovanějšími postupy kalamitu zastavit. Snad jen zpomalit a mezitím činit pěstební opatření pro obnovu lesa v předstihu. To ale v našem rigidním lesnickém prostředí nebylo možno očekávat a také se ani nestalo.
Jaké jsou možnosti obrany
Bylo naznačeno, že kalamita kůrovců je jen špičkou ledovce, to, čeho si lidé všimnou, zatímco chřadnutí lesa probíhá pozvolně a pro laika nenápadně, aby se ale najednou dramaticky stalo zcela nečekaně příčinou např. houbového hynutí jasanu, jak se nedávno stalo v lužních lesích mimo pozornost médií atp. Lesy jsou nemocné a výskyt sucha už bude asi stálou součástí našeho klimatu. Je jisté, že na to musí lesní hospodářství reagovat, což je velké téma, jímž se můžeme zabývat jindy. Řešení lze očekávat v příklonu k biologické podstatě a zákonitostem, podle nichž žijí přirozená lesní společenstva. Zvláště jde o využití adaptačních mechanismů, pomocí nichž umí přirozené lesy přežít a přizpůsobit se měnícím se podmínkám. Takový způsob hospodaření, inspirující se procesy v přírodních lesích, se označuje jako „přírodě blízké lesnické hospodaření“ a jsou lesníci nebo zájmová lesnická uskupení, která o tom diskutují a takové postupy zkouší. Největší vlastníci lesa, Lesy ČR a Ministerstvo zemědělství, však mají asi jiné starosti, než aby o těchto věcech vůbec přemýšleli, natož aby je připravovali a třeba pokusně ověřovali. Navíc, také řada lesníků je natolik konzervativní a technokratická, že si nedovede představit změnu a třeba ústup od smrku, borovice a dosavadního způsobů pěstování lesa. Přesvědčí je současné kalamity, nebo ještě budou muset nastat větší problémy, aby pochopili, že do budoucna bude možná důležité vůbec nějaké stromy vypěstovat, aby dospěly a vytvořily užitkové dříví. To se možná zpracuje tak, aby se mohl vyrobit potřebný tradiční dřevěný sortiment. Že bude konkurovat smrkové dříví ze severu? Inu co dělat, my u nás na většině území prostě ten smrk nevypěstujeme.
Autor je emeritní profesor Mendelovy university v Brně, lesnická a dřevařská fakulta, ústav ochrany lesa a myslivosti