16.12.2015
Autor: Vladimír Krečmer

Se zpožděním uvádíme článek, v němž se ing Krečmer vyjadřuje k lesům ve vztahu k letošnímu extrémnímu suchu. Tento článek Lidové noviny odmítly zveřejnit.

 

Mimořádné teploty vzduchu a nedostatek srážek letošního léta znovu jako naléhavé přinášejí hodně staré problémy, které ještě snad pamatuje pár starých pamětníků extrémně suchého roku 1947 a následujících let: vydával se velký kapitál a vycházely snad třicet let vědecké studie, jak rozumněji hospodařit s kulturní krajinou, zejména její většinovou části zemedělskou a lesní především s ohledem na zadržování  (retenci) vody v ní. Pan ředitel AOPK RNDr. F. Pelc napsal  v Lidovkách 19.VIII. 2015, jak musíme chování k vodě změnit. Dovoluji si k tomu napsat pár poznatků, a to jen k lesům, protože se skoro celý život zabývám studiemi vztahů lesů a krajinného životního prostředí zejména s ohledem na poměry vodní.

Pan ředitel píše, že druhově a prostorově přírodě blízké lesy jsou schopné zachytit  mnohonásobek více srážky než smrková monokultura, což by nemělo zapadnout už jen proto, že lesy pokrývají víc než třetinu území státu. Podle něho se již na základní škole učí o malém a velkém koloběhu vody. Je proto nutné pracovat pro zvětšení objemu dešťů z malého koloběhu na úkor toho velkého – tedy patrně pro zvýšení množství srážek působením lesů v krajině.

Paralelně píše v Lidovkách i pan starosta Modravy Josef Schubert o tom, jak s šumavskými lesy v NP Šumava nakládá zájmová skupina biologů za podpory laických nadšenců pro divočinu, v médiích tzv. „ekologů“. Záměrem oné zájmové skupiny je – podle vyjádření jejich představitelů vědců – v čase co nejkratším a na ploše co největší se vypořádat s kulturními lesními ekosystémy. Těch plošně bylo na území parku v době jeho založení okolo 86 %. Toto vypořádání spočívá v ochraně kůrovcovitých, kteří jsou schopni masově v podmínkách bezzásahovosti destruovat náhle, velkoplošně a dlouhodobě stromové patro starších smrkových ekosystémů. Toto stromové patro je z fyzikálního hlediska aktivním povrchem přijímajícím a vydávajícím radiační energii, vodu a silně ovlivňujícím výměnu či proudění vzduchu. Ona destrukce proto může vést k podstatným a dlouhodobým změnám základních bilancí záření, tepla, vody, činitelů a prvků bioklimatu v měřítku až mesoklimatu v atmosféře i v půdě, fyzikálních a chemických pochodů v půdě včetně vodního režimu. Zejména je riziková tam, kde lesní ekosystém ještě nedospěl ke stádiu rozpadu a není tam obnovy přirozené a nesmí se uskutečnit obnova umělá. Během let mohou vznikat nové specifické přírodní procesy, které ona zájmové skupina též bere v absolutní ochranu. Avšak tyto procesy mohou překračovat hranice NP a působit v okolní krajině jako přírodní živly – tedy ohrožovat a měnit životní prostředí obyvatelstva!

Od založení NP Šumava vznikl a trvá základní spor v tom, že ona zájmová skupina nepokládala ve svém záměru léta za přijatelné zabývat se možnými důsledky bezzásahovosti v daných nikoli původních přírodních podmínkách, nemyslilo se na zajištění asanací následků a náhrad škod, které mohou vznikat mimo NP. Existující právní normy jakoby nestály za zmínku (zákon 282/1991, vládní nařízení o zřízení CHOPAV, problematika odstavce 4, § 90 zákona 114/1992, § 2 zákona 17/1992);. Rozhodnutí státního orgánu jakoby mohlo škrtnout i územní platnost přírodnch zákonů. Přes trvalé pokusy o věcné projednání této záležitosti s uvážením standardních vědeckých poznatků jiných než biologických věd trvá léta odmítání sejít se a věcně diskutovat.

Je charakteristické, že takové konkrétní schůzky nikoli nadšenců, ale znalců, se během více než dvaceti let uskutečnily jenom dvě, a to bez jakéhokoliv výsledku: byly to vědecké schůzky představitelů Národního lesnického komitétu a Sdružení pro trvale udržitelný život (1998) a členů Odboru lesního hospodářství ČAZV s Komisí životního prostředí AV ČR (2011). K věcným argumentům standardními vědeckými poznatky se prostě nediskutuje, jak to shrnul jako odborník i politik RNDr. Č. Hofhanzl (Šumava se všemi otazníky, 2011; 181 stran; Národní park Šumava – spor o koncepci či obraz kulturního úpadku, 2014; 107 stran). Něco takového se v diplomacii zná jako politika „fait accompli“ – stavět protistranu až před hotovou věc, s níž se již nedá pohnout.

Setrvalý je účelový politický tlak zařadit NP Šumava do II. stupně kategorií národních parků, jak je zformulovala IUCN. NPŠ však této kategorii věcně naprosto jasně vůbec neodpovídá – nebyla v něm převaha přírodních a přírodě blízkých lesních ekosystémů. Je to výlučně účelový záměr – prosazovat bezzásahovost na ploše vyhovující potřebě teoretického bádání biologů o postupu přírodní sukcese. Byť se tak v dílčích oborech biologických věd užívaly světové postupy, jejich výsledkem mohou být rizika environmentální i sociální, leží-li národní park v kulturní a obytné krajině.

Podle řady studií, na něž nikdy nikdo věcně nereagoval, se jedná především o záležitost ideologickou – představitelé oné zájmové skupiny sami píší o jimi dané  „ideové slupce“, jak jedině v ní pracují dílčí obory biologických věd na úkolu vytvořit divočinu v čase co nejkratším na území co největším. Jejich vysokoškolští odborníci souhlasí s tím, že tato „slupka“ leží mimo vědy, že je to tak správné. Je snad pochopitelné alespoň těm, kdo v životě zažili éry ideologií, že s tímhle lze těžko jít do věcné diskuse… Pan prof. RNDr. Braniš, DrSc., jako mluvčí Komise životního prostředí AV ČR napsal jednoznačně, že zájmové skupině biologů jde výlučně o vědecké sledování přírodního procesu tvorby divočiny po destrukci stromového patra lesů. Z toho podle něho plyne, že je mimo zájem biologů usilujících o divočinu zabývat se tím, zda se destruované stromové patro lesů vůbec obnoví, v jakém časovém horizontu se tak může stát, lhostejno kde a v jaké formě ekosystému lesního či bezlesí.

Je tedy mimo jejich zájem, jaké budou dopady jejich postupu s bezzásahovostí na krajinu, její prostředí, hospodaření s vodou a problémy lidí žijících v této oblasti. Pracovní skupina expertů hejtmanů se v letech 2009/10 do hloubky zabývala kauzou NPŠ a položila představitelům jeho vedení řadu věcných otázek kolem jevů možné rizikovosti během mnohaletého vývoje ekosystémů na zvláště chráněném území.. Ani po měsících nebylo vedení s to zpracovat konkrétní stanovisko než k jediné z nich – a to byly vlastně výsledky lesnického výzkumu o introskeletové erozi půdy. Mohlo tak být stvrzeno, že projekt bádání závažných změn stavu lesů krajiny má opravdu jediné kritérium a je to pokládáno i státními orgány za správné. Něco jako „stavíme most jak to cítíme my a statik předem je zbytečný“. Jsou v praktickém životě případy, kdy by neznalost mohla být hříchem!

Již mnohokrát byl položen a věcně nezodpovězen dotaz, zda NPŠ se nijak neliší od parků na Sibiři, Aljašce, v Kongu a jinde v přírodních končinách, ani jaké mohou být při existenci národního parku s kulturními lesními ekosystémy ve zkulturněné a obytné krajině důsledky toho, přenecháme-li je bezzásahovosti a z krajiny náhle mizí stromové patro lesů na velkém území. Jeden z těch odborníků, kteří podporují bezzásadovost je přesvědčen, že Šumava zůstane v každém případě zelená a napsal otázku: „Kdo a proč vlastně potřebuje les na horách?“ Pro ty, kteří něco vědí o lese podotýkám, že se netáže chlapec ze základní školy, nýbrž renomovaný ekolog. Není to absolutní zpochybnění možnosti jakýchkoliv rizik náhlé, velkoplošné a dlouhodobé změny přírodních procesů omezením plochy funkčních lesů v krajině? Jejich funkcí nezbytných pro krajinu kulturní a obytnou které podle biologů zájmové skupiny /cituji/ „máme dost a vůbec nás nezajímá“. Pokud počítáme i s rolí času ve vývoji lesa, jde o rizika pro několik generací…

Je-li společnosti potřebí bádání průběhu vzniku nejasné divočiny v daných podmínkách, bylo by na místě jasně stanovit, kdo by zodpovídal za možné ohrožení a škody v kulturní krajině. Odpovědnost sice převzal osobně ministr RNDr. M. Bursík na veřejném slyšení sněmovny. Jakou to osobní gesto ale mělo cenu? Záruku náhrad by měl vyhlásit stát, pokud se vláda domnívá, že je taková badatelská činnost pro společnost nad jiné užitečná. Má k tomu kompetentní státní orgány a státní úředníky. Proč se za desetiletí existence parku a rozporů s ničím takovým nehnulo?

Když delegace České lesnické společnosti (místopředsedkyně, člen republikového výboru a tajemník) byla přijata koncem léta 2008 náměstkem ministra životního prostředí RNDr. F. Pelcem, aby podle přání ministra s ním projednala kauzu NPŠ, pan náměstek jí místo toho sdělil takovouto koncepci MŽP ČR v nakládání s lesy: 1/3 ihned do bezzásahovosti, 1/3 do přípravy na brzkou bezzásahovost a snad 1/3 ponechat normálnímu hospodaření (tedy i pro produkci dřeva). Poněkud  to šokovalo: náš lesní zákon 289/1995 Sb. v § 1 stanovil, že lesy jsou nenahraditelnou složkou životního prostředí. Jestliže dnes pan ředitel Pelc v médiích argumentuje s lesy v boji proti suchu na více než třetině území státu, u jaké jejich plochy počítá MŽP s nenahraditelností této složky životního prostředí lidské společnosti? Věda environmentální přece z bezpočtu projektů ve světě poznala, že lesy územního celku jsou funkčním činitelem pro útlum lidské společnosti nežádoucích přírodních procesů podle přírodních zákonů a nikoli podle druhu jejich politické správy – tedy spadají-li pod správu MZe ČR nebo MŽP ČR.

 
Ing. Vladimír Krečmer, CSc.
Ing Krečmer se celý život zabýval užitou mikroklimatologií a environmentálními funkcemi lesa v krajině; nyní pracuje na problematice lesní a environmentální politiky. Emeritní vědecký pracovník, emeritní předseda České bioklimatologické společnosti (1992-1998), Národního lesnického komitétu (1997-2005), čestný člen České akademie zemědělských věd a dalších odborných institucí.