20.2.2015
Autor: Vladimír Říha
V Českokrumlovském deníku vyšel 4. února 2015 rozhovor s prof. Kindlmannem, kde prof. Kindlmann reaguje na předchozí rozhovor se senátorem Tomášem Jirsou z 22. 1. 2015 (na internetových stránkách ČK deníku je uvedena pouze zkrácená verze rozhovoru). Na vystoupení pana profesora reagovali senátor Jirsa, dr. Marková a ing. Klewar. Považovali jsme za nutné se k tvrzením pana profesora vyjádřit také:
V Českokrumlovské deníku vyšel 4. února rozhovor s prof. RNDr. Pavlem Kindlmannem, DrSC., v němž se prof. Kindlmann (v reakci na dříve uveřejněný rozhovor se senátorem Jirsou – ČK deník, 22. 1. 2015) vyjadřuje k nakládání s lesy v NPŠ. Je velmi obtížné úsporně reagovat na přehršel zjednodušených tvrzení pana profesora, neboť je nelze odbýt stejně zjednodušeným odmítnutím, takže bych se chtěl vyjádřit alespoň k některým z nich (reakce na každé vyjádření pana profesora by mohla obsáhnout nejméně stránku, ale pokusím se být stručný a vyhnout se příliš odborným formulacím):
Považuji za velmi nešťastné, že úvod článku, ještě před první položenou otázkou, obsahuje něco jako shrnutí odpovědí prof. Kindlmanna, což mnohým, kteří si nepřečtou celý rozhovor, může stačit k tomu, aby jako (jediný?!) správný názor přijali právě vyjádření prof. Kindlmanna. Z něj totiž vyplývá, že Česká republika je necivilizovaná země (s čímž lze do určité míry a pro určité oblasti společenského života bezesporu souhlasit), neboť se brání na Šumavě uchovávat neporušenou přírodu, a že kácení je špatná věc.
K tomu prvnímu (Kindlmann: „Civilizované země dnes mluví … ponechat… neporušené přírodě“) lze říci pouze to, že pokud pan profesor neporušenou přírodou myslí šumavské lesy neovlivňované člověkem, pak se mýlí, neboť na Šumavě takové lesy v době založení NPŠ v podstatě nebyly (viz Josef Jelínek: Od jihočeských pralesů k hospodářským lesům Šumavy, MZe 2005) a jejich zbytky byly zničeny kůrovcem (viz např. Prameny Vltavy). Přírodu jako takovou nelze porušit nebo dokonce zničit, lze však změnit její konkrétní stav v konkrétním čase na konkrétním místě: na Šumavě kalamitním způsobem (velkoplošně během velmi krátké doby) zanikly tisíce hektarů vzrostlého dospělého lesa, příroda však zničena nebyla: na postižených lokalitách vznikl jiný aktuální tvar přírody – společenstva třtinových (Calamagrostis) ploch se zástupy kůrovcových souší s jednotlivými zbytky přeživších stromů, s občasným podrostem (nízké stromky, které vznikly a žily ještě pod mateřským porostem – i přes svou malou výšku jsou staré i desítky let), a pomístním zmlazením (malé stromečky vzniklé samovolně ze semen žijících stromů). I naprostý laik však rozezná rozdíl mezi dospělým lesem s různě starými a tlustými živými stromy v porovnání s holinou s řídkým výskytem mladých smrčků mezi rozpadajícími se torzy mrtvých stromů, táhnoucí se na kilometry až ke vzdálenému obzoru.
Paušálně tvrdit, že kácení je špatná věc (Kindlmann: „…kácení – na rozdíl od požeru kůrovcem – negativně ovlivní…“) je stejně hloupé (nebo naopak vychytralé?), jako paušálně tvrdit, že nůž je špatný. Kácení je totiž pouze nástrojem k dosažení cíle, a nástroj jako takový nemůže být špatný, nebo dobrý: špatné nebo dobré může být pouze jeho užití, resp. cíl, jehož se má pomocí nástroje dosáhnout (jako lze nožem ukrojit krajíc chleba nebo s ním vyřezat loutku, tak jej lze použít i k jinému, méně bohulibému účelu).
Profesor Kindlmann argumentuje, že „Tak například vědecky dávno vyvrácenou nepravdou je to, že bude trvat 300 – 400 let, než po ataku kůrovce vyroste nový zelený les.“ Ponecháme‑li stranou fakt, že nekorektně hovoří o „novém zeleném lese“, když argumentuje s výrokem senátora Jirsy, že „…za tři sta až čtyři sta let vyroste nový prales“, můžeme si položit otázku, kolik let asi trvá, než vznikne les blížící se svými charakteristikami pralesu, tedy přírodnímu lesnímu společenstvu, kde jsou jednotlivě nebo skupinkovitě promíseny stromy ve věku od jednoho roku do stovek roků, kde tloušťka kmenů se mění od „nitě“ až po kmeny měřící v obvodu i několik metrů, kde najdeme všechny dřeviny, které by v daném prostředí měly být, jehož bylinné patro svou bohatostí a druhovou rozmanitostí odpovídá podmínkám dané mikrolokality a jež je životním prostředím množství rostlinných i živočišných druhů. (Životním prostředím pro živočišné i rostlinné druhy je samozřejmě i holina s torzy mrtvých stromů, ale je nutno připustit, že bohatství druhů je zde jiné než v pralese.) Pravděpodobně všichni dospějeme k závěru, že deset, a dokonce ani dvacet let přece jen ke vzniku pralesa stačit nebude, ať už tomu pan profesor věří jakkoli neochvějně. Základy pralesa totiž nevznikají na holině, ale v zástinu mateřského porostu; na holině (holinou jsou i ty megaplochy po žíru kůrovce) vznikne nejprve porost pionýrský, a teprve ten je prostředím pro postupný, dlouhodobý proces vzniku pralesa.
Co se statistických argumentů pana profesora o počtu semenáčků týká, je asi obecně známa základní statistická úloha: jeden měl k obědu husu, druhý neměl nic, v průměru měli každý půl husy. Tím vůbec nechci snižovat význam statistiky (koneckonců statistika je jedním z mocných nástrojů nejen lesnické vědy), jen chci upozornit na to, že i pokud jsou statistické úlohy prováděny korektně a technicky správně (obojí jsou podmínky nutné, nikoli postačující), nemusí být správná interpretace jejich výsledků a rozhodně není správné jejich výsledky schematicky přenášet do jiných podmínek (pokud právě to není cílem). Nevhodný nebo nedostatečný výběr sledovaných znaků (např. pouze počet a výška, a nikoli další kvalitativní znaky) nebo nevhodná metoda mohou totiž významné závislosti skrýt. Jen jako příklad: je zřejmé, že podmínky na jižním svahu v nadmořské výšce 800 m n. m. jsou jiné, než na severní expozici ve výšce 1200 m n. m. V panem profesorem zmiňované studii (http://www.npsumava.cz/gallery/17/5221-sg17_1_cizkova.pdf) je v určitých kategoriích medián (hodnota prostředního prvku) roven nule – to znamená, že na nejméně polovině ze 123 šetřených ploch (a nikoli 130, jak uvádí pan profesor) se sledovaná entita v dané kategorii nevyskytovala, což poněkud snižuje argumentační hodnotu průměrného počtu semenáčků na hektar. Pokud bychom výše uvedenou statistickou úlohu s husou převedli na jednoho s husou a čtyři bez husy, pak průměrně by všichni měli pětinu husy, ale medián by byl roven nule, a tedy nejméně první tři (protože třetí člen je prostředním prvkem) by neměli nic. Výsledky zmiňované práce jsou bezesporu zajímavé, ale kromě dalších dat ke zpřesnění skutečností známých již přes sto let nepřináší v podstatě nic zásadně nového.
Co se rozsahu porostů zničených v důsledku kůrovcové kalamity týká, pan profesor skromně opomíjí fakt, že kůrovcová kalamita byla spuštěna vyhlášením NPŠ v r. 1991 (na Modravských slatích již v r. 1990). Vláda měla tehdy dostatek informací, aby si dokázala udělat představu, jaký bude další vývoj hospodářských lesů ponechaných ihned samovývoji, měla i informace o tom, jak lze hospodářské lesy Šumavy spolehlivě, bezpečně, citlivě a relativně rychle převést do stavu, kdy již budou schopny samovývoje (popis by byl rozsahem nad rámec tohoto příspěvku). Přesto však dala zelenou (vlastně šedou) tzv. bezzásahovému režimu (fakticky pouze zákazu ochrany lesa proti kůrovci), který umožnil následné kalamitní rozšíření kůrovce, zejména za bývalými „dráty“.
Kůrovcová kalamita devadesátých let byla asanována v letech 1996-2001za ředitelování ing. Žlábka. Po jeho odvolání na konci roku 2003 dostal kůrovec za ředitele Pavlíčka opět plnou podporu, takže jeho další rozvoj po orkánu Kyrill byl pouze umocněním stávajícího stavu. V roce 1990 bylo v porostech budoucího NPŠ vytěženo pouhých 6,5 tis. m3 kůrovcových stromů, po založení parku byly v jednotlivých letech kůrovcové těžby následující (v tis. m3):
1991 – 13,2 tis. m3
1992 – 29,0
1993 – 51,0
1994 – 45,5 … ředitel Ivan Žlábek, od září 2014
1995 – 64,0
1996 – 187,0
1997 – 115,0
1998 – 74,0
1999 – 90,0
2000 – 50,0
2001 – 25,0
2002 – 10,0
2003 – 13,0
2004 – 35,0 .. ředitel Alois Pavlíčko
2005 – 38,0
2006 – 27,0
2007 – 15,0 .. ředitel František Krejčí, od března 2007
2008 – 119,0
2009 – 298,0
2010 – 347,0
2011 – 239,0 .. ředitel Jan Stráský
2012 – 77,6 .. ředitel Jiří Mánek, od července 2012
2013 – 42,2.
Celkem byly v NPŠ do r. 2013 vytěženy 2 000 000 m3 kůrovcové hmoty. (Je nutno si uvědomit, že kůrovcové těžby byly prováděny pouze na části NPŠ, kde se proti kůrovci zasahovat muselo ze zákona; v tzv. bezzásahových zónách se proti kůrovci nezasahovalo, což výše kůrovcových těžeb nezachycuje.) Pokud budeme počítat jako pan profesor 1 m3= 1 strom a 400‑500 stromů na hektar, dostaneme plochu 4 500 ha (45 km2), na níž byl v důsledku kůrovce vytěžen les. Pokud plochu tzv. bezzásahových zón, kde byl odumřelý les ponechán (viz např. Mokrůvka nebo Prameny Vltavy), odhadneme na 1,5 násobek vytěžených ploch a tuto výměru přiřadíme k ploše kůrovcové těžby, dostáváme se na plochu 11 250 ha (112,5 km2), což je více než dvojnásobek výměry lipenské přehrady (veškeré lesy v NPŠ mají výměru 541 km2).
Kůrovcová kalamita odezní samovolně teprve tehdy, až kůrovec již nemá dostatek „potravy“, a nikoli proto, že už uplynula doba „…po zhruba pěti, maximálně několika málo více letech…“, jak tvrdí pan profesor. Je to logické. Kůrovec je totiž přírodní entitou, tedy se chová podle zákonů přírody, nikoli podle zákonů pana profesora. Kůrovcová kalamita vzniká úplně stejně, jako např. chřipková epidemie: pokud se ve společnosti neléčí nemocní jedinci, pak tito nemocní jedinci rozšíří chorobu až do epidemie. Stejná logika platí pro les: pokud se v porostu ponechají kůrovcové stromy, šíří se z nich kůrovec lavinovitě do okolí. A stejně jako při každé epidemii choroby část populace přežije (např. při morové epidemii v r. 1348 v Sieně ze 60 tis. obyvatel přežilo 10 tisíc), tak i kůrovci nějaké stromy odolají.
Snad jen pousmát, pokud by to nebylo tak smutné, se lze tvrzení pana profesora, že k poškození životního prostředí v NPŠ vlivem tzv. bezzásahového režimu nedošlo, protože „…to, že kůrovec “sežere les”, neovlivní podstatně společenstva po zemi lezoucích brouků…“ a (naproti tomu) „…kácení způsobí vymizení mnoha vzácných druhů…“.
Pan profesor také argumentuje velkým vývojovým cyklem lesa (tak zjednodušeně, že je to až chybně a může to důvěřivého čtenáře pomýlit). Velký vývojový cyklus je typický pro boreální lesy (severské lesy, tajga); v našich podmínkách se tento cyklus vyskytuje pouze výjimečně, po katastrofických událostech velkého rozsahu, jako je např. velkoplošný rozpad lesa po kůrovcové kalamitě. V našich podmínkách je obvyklý malý vývojový cyklus, kdy obnova lesa probíhá průběžně, pod mateřským porostem nebo na lokalitách drobných disturbancí (narušení), nikoli tedy současně na stovkách hektarů ucelených ploch (o vývojových cyklech lesa viz např. http://fle.czu.cz/~ulbrichova/Skripta_EKOL/Vyvojlesa/Vyvojlesa.htm). V tomto malém vývojovém cyklu samozřejmě hraje svou roli i kůrovec, protože je přirozenou součástí lesa, ale (pra)les je ve stavu, v němž pro kalamitní šíření kůrovce nejsou podmínky, a nedojde tedy ke zničení lesa na obrovských souvislých plochách.
Pan profesor argumentuje tím, že „prakticky všichni vědci v ČR … i v zahraničí (www.sumava-kurovec.cz)“ podporují bezzásahovost. Skutečností je, že další desítky vědců (také profesorů a docentů), kteří předložili vědecké (!) argumenty o důsledcích tzv. bezzásahového režimu, za uplynulých 25 roků v podstatě nedostaly ve veřejných médiích příležitost předložit veřejnosti jiný názor než ten, který prosazuje pan profesor. Vědecká diskuse nad možnostmi a způsoby nakládání s lesy v NPŠ je zastánci tzv. bezzásahového režimu důsledně a úspěšně odmítána, jedinou „vědeckou“ reakcí jsou vystoupení obdobná tomu pana profesora. Ty proklamované tisíce zastánců tzv. bezzásahového režimu (kolik z nich to nevnímá ideologicky a kolik z nich situaci věcně rozumí?) nejsou zárukou toho, že myšlenka vytvoření divočiny („divočina“ viz vystoupení zastánců tzv. bezzásahovosti v devadesátých letech) z hospodářských lesů Šumavy okamžitým ponecháním lesa samovývoji je správná, stejně jako stoprocentní účast ve volbách před převratem nebyla projevem, že cesta prosazovaná KSČ je ta správná. Spíše je signálem toho, že jiný názor než ten oficiálně prosazovaný nemá možnost se veřejnosti prezentovat, protože je, samozřejmě naprosto demokraticky, zcela eliminován.
Pan profesor RNDr. Pavel Kindlmann, DrSc., sice absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK, přesto by však neměl, když už je nositelem nejvyššího pedagogického titulu a vyjadřuje se k ekologii lesa na Šumavě (což je zřetelně jiný les než les „někde v Himálaji, v Andách nebo na Papui“), poznatky lesnické vědy (která existuje mnohem déle, než je pan profesor na světě, a stále se rozvíjí) o středoevropských lesích ignorovat, aby jeho projevy nevypadaly jako „líbivé, avšak zcela nepravdivé pohádky“ (abych použil formulace páně profesorovy). Invektivy pana profesora vůči senátorovi Jirsovi (a v jeho osobě vůči všem oponentům) jsou pak zřetelně mimo jakýkoli komentář.
15. 2. 2015
Vladimír Říha