Vladimír Říha, Šumava 21, 12. 3. 2010
Mají o NPŠ rozhodnout odborníci, nebo politici? A jací odborníci?
V poslední době vycházejí ve veřejných sdělovacích prostředcích články typu “O Šumavě ať rozhodují odborníci, nikoliv politici”, “Nedopustíme, aby se Šumava stala obětí předvolebního boje“, “Lesníci se s ochránci přírody neshodnou na způsobu péče o národní parky” apod. To jenom ilustruje fakt, že i po dvaceti letech jsou pohledy na současné dění v Národním parku Šumava stále rozporné. Proč tomu tak je?
V r. 1990, když se NPŠ začal připravovat, se rozproudila rozsáhlá diskuse, jakým způsobem národní park vést:
⏺ zda formou citlivých, cílených, postupně omezovaných zásahů lesnickými postupy stávající lesní porosty, více či méně člověkem ovlivněné a více či méně zdravotně hendikepované, stabilizovat a postupně a bezpečně přeměnit na lesy přírodě blízké a následně na lesy přirozené, které by se mohly dále vyvíjet již bez zásahů člověka, aniž by jejich další existenci ohrožovaly případné lokální disturbance (narušení – události, narušující vývoj ekosystému, např. zničením organismů), nebo
⏺ zda do vývoje lesa ve vybraných územích NPŠ vůbec nezasahovat a přírodní les nechat vzniknout samovolně, bez jakéhokoli zásahu člověka.
Zastánci lesnických postupů argumentovali (ve stručnosti) následovně:
▬ současné lesy jsou oslabeny exhalacemi a suchými roky, a tedy každé větší narušení může ohrozit jejich existenci;
▬ struktura a stav porostů leckde nezaručují úspěšnou samovolnou obnovu a vznik přírodního lesa v dohledném čase;
▬ porosty jsou sice relativně zdravé, jsou však ohroženy kůrovcem, který se namnožil z nedostatečně zpracovaných polomů (pozn.: v hraničním pásmu, kam byl vstup výrazně omezen) z poloviny 80. let, a pokud se proti kůrovci nebude zasahovat, hrozí jejich velkoplošný rozpad a zničení; ohroženy jsou pak nejen sousedící lesy, ale důsledky se projeví v širokém okolí národního parku.
Zastánci samovolného přírodního vývoje s vyloučením lidských zásahů zdůvodňovali své záměry (ve stručnosti) tím, že
▬ je potřeba nastartovat přírodní procesy;
▬ v národních parcích musí být dle IUCN (www.iucn.org) bezzásahová zóna;
▬ kůrovec je nebezpečím pouze pro nepůvodní (alochtonní) smrkové porosty – autochtonní (geneticky původní) porosty a pralesovité zbytky kůrovci odolají;
▬ na místě odumřelých porostů vznikne samovolně nový, plně rozrůzněný (diferencovaný), a tedy kvalitní les – základ pralesa.
Současnost je přibližně následující (údaje jsou uváděny v m3 objemu dřevní hmoty, protože existuje jednoznačný vztah mezi objemem a výměrou; průměrná hmotnatost dotčených porostů je 350m3/ha):
⏺ Výměra NPŠ je 69 300 ha, z toho 55 600 ha lesa, v tzv. bezzásahovém nebo speciálním režimu (=nezasahování proti kůrovci) je reálně přes 20 000 ha (30% výměry NPŠ, viz Fr. Krejčí). Záměrem současného vedení NPŠ a MŽP je tuto výměru “legalizovat” podpisem obcí tzv. “Vize 2020” MŽP.
⏺ V r. 1990 bylo na území budoucího NP zpracováno 6 453 m3 kůrovcového dříví, v r. 2008 pak 119 603 m3 (tj. téměř 19krát více).
⏺ Od založení NPŠ v r. 1991 do konce r. 2009 bylo vytěženo přes 1 300 000 m3, což odpovídá holině 3715 ha (37,15km2). Dalších asi 4000 ha odumřelo přímo (včetně pralesních zbytků jako např. u pramenů Vltavy) nebo bylo jako polomy ponecháno tzv. samovolnému vývoji. Celkem se zničená plocha blíží 8000 ha, tj. 80km2 (pro srovnání: lipenská nádrž má plochu 46,5km2)., přičemž jehož přirozená obnova je zajištěna pouze asi z jedné třetiny.
Problém Národního parku Šumava NENÍ PROBLÉMEM ODBORNÝM (rozhodně ne “kácet/nekácet” nebo “opravdová příroda”, protože z hlediska přírody je lhostejné, zda na Šumavě uschnou jen některé lesy, nebo všechny), ale JE PROBLÉMEM společenským a POLITICKÝM – Národní park Šumava byl jako politikum chápán již tehdy, když Pithartova vláda NPŠ vyhlásila, aniž byly definovány konkrétní principy nakládání s lesy v NPŠ, a zejména aniž byly stanoveny kontrolní mechanismy dodržování deklarovaných cílů. Zásadní riziko kalamitního zničení porostů bylo jasně a přesně formulováno již v době, kdy se o vyhlášení národního parku teprve jednalo, přesto při vyhlášení NPŠ nebyl určen žádný postup, jak toto riziko eliminovat. Nebylo ani řečeno, že zničení porostů kůrovcovou kalamitou je cílem, pro nějž se NPŠ zakládá – naopak, v nař. vl. č. 163/1991 Sb. stojí, že „Posláním národního parku je uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí…“.
Měli by to být tedy politici, kteří konečně rozhodnou, jak se má NPŠ nadále vyvíjet: zda jsou cílem tisíce hektarů na dlouhé desítky a někde i stovky let mrtvých lesů i se všemi důsledky z toho plynoucími (v rozhodnutí očekávané důsledky VYJMENOVAT!), nebo zda byl NPŠ založen pro ochranu a zachování lesních ekosystémů v celé jejich bohatosti.
A poznámka na konec: Stojí za povšimnutí, že za odborníky jsou pro veřejnost důsledně označováni pouze zastánci současného dění v NPŠ, který dosud vedl ke zničení tisíců hektarů lesa; jejich oponenti nikdy – ti jsou pouze dehonestováni jako „dřevařská lobby v žoldu těžebních společností“, „dřevožrouti“, “fachidioti” apod.
Vladimír Říha
12. března 2010