Petr Martan, autor knihy „Šumava umírající a ohrožená”
(reakce na recenzi Vl. Justa, Šumava neumírající, ale vytunelovaná; Nová Šumava, jaro 2009)

V uvedené tiskovině recenzent Just napadl i mou knihu „Šumava umírající a ohrožená”, a proto bych rád čtenářům poskytl dovysvětlující sdělení. Mé dílo je dle něho „nepokrytou manipulací s fakty a místy až neuvěřitelně drzým zneužitím odkazu Josefa Váchala,…sahá k vysloveným nepravdám,…vědomě mystifikuje veřejnost…” Údajně jsem si vzal osobnost Váchalovu a udělal z něho obhájce myšlenek mé knihy.

Váchal je sice jedním z kmotrů mého díla – zastupuje tzv. hnědé optimisty. Zjednodušeně řečeno, jsou to ti, kteří svým přesvědčením a občanským postojem za 18 roků nazpět zapříčinili dlouhodobě nepřirozený stav lesů v NP – vidí sami zkázu cca 37 km zrušeného lesa podél st. hranice – a přesto jsou naivně optimističtí a věří, že to dobře dopadne. Dokonce hledají a citují z Váchala, že tohle on chtěl. I můj recenzent si je našel a nebohému Váchalovi připlácl legitimaci Strany zelených na hlavu a přijal jej za člena in memoriam. Hodilo se mu to především pro obhajobu své ideologie. Just nezapře, že se psychologicky „zasekl” ve Váchalově vidění světa. Vznáší se. Jen ztěžka by mohl vidět realitu pozemské Šumavy. Je však ze svých velkoplošných a samovolných škod v oblasti deformace veřejného mínění za deset roků zpět vykoupen a omluven. Podepsala se na něm jistě jeho profesionální deformace – pramenící z letitého se ztotožňování se světem divadla – pohybuje se ve světě ideálů a kde je vše jen jako.

Připouštím, že ne každý si mé příměry v knize vyloží tak, jak jsem je myslel. Samotný Váchal v třicátých létech min. století byl bohém plný protikladů, žil ve sféře ideálů, fantazií a mystických prožitků, rozšířených stavů vědomí, které se pro praktický život nebo doporučení pro správu lesů nedají použít ani obecně. Proto Váchal nemohl být Klostrmannem, i když jej sám obdivoval. Váchal nebyl ten, který žije na šumavském venkově a dovede myslet a vnímat jako venkovan. Byl se vší úctou jen turista z Písku, poutník a rekreant. V tomto se podobá Vladimíru Justovi.

Já sám jsem prožil svá bohémská léta a jistě se tím jevil mnohým jako „ujetý” snílek na cestě za hledáním pokladů života. Přitom jsem však pracoval v lesnickém provozu a bydlel na samotě hájenek. Jsem rád, že „již nejsem Váchalem”, a to se vší úctou k jeho duchovní podstatě a odkázanému dílu. Jsem rád, že jsem takovou etapou života prošel a transformoval se do reálného vidění světa. Jsem rád, že spíše vidím Šumavu také ze socioekonomického a lesnického pohledu Karla Klostermanna. V samotě mé prosím, abych dovedl psát jako on.

Děkuji Vladimíru Justovi za kritický pohled na mé dílo. Budu o něm přemýšlet, musím uznat, že psát umí. Když už si dal tolik práce a kategoricky zpochybnil obsah – mohu také s radostí sdělit, že jde doposud o mou nejúspěšnější knihu, která dokázala oslovit odbornou a současně i laickou veřejnost a vrcholné politiky. Je úspěšná co do ohlasu čtenářů i nákladu (4100 ks včetně německého překladu). V ní uvedená tvrzení o vývojovém ohrožení lesů Šumavy a Předhůří neodvolám a ani vizi krajiny přetvořenou na vylidněnou chalupářskou oblast. Jako zpětnou vazbu nemám jen „porodníka suchého lesa Justa”, ale i recenze lesnických odborníků (Prof. Mrkva, Prof. Čech a další) a politiků (senátoři Rippelová a Jirsa).

Just přirovnává mou „Šumavu umírající a ohroženou” s „demagogickou rudou knížečkou s citáty Velkého kormidelníka tehdejší Číny”. Příměr mně připomněl Justovu vizáž, stejně tak i dalších hnědých optimistů, sedících na vysokých českých i bruselských postech, nehodlajících se za vysoké státní platy škrtit v kravatách. Ti zpravidla chodí proletářsky oblečení a s demagogickým nápisem na tričku „Usychám, ale žiju” – podobně jako v Číně chodili všichni úředníci v montérkách. Muž zralého věku se s uvedeným nápisem na prsou může jevit jako „zastydlý či přestárlý hippie“.

Just se také jeví jako Pražák posedlý divočinou, a protože není a asi nikdy nebyl venkovan, jen ztěžka může chápat kulturní krajinu – jako území živící člověka. Dobře vystihla jeho osobnost Mudr. Jitka Marková v Českokrumlovském deníku: „Při četbě „děl” Vl. Justa naskakuje husí kůže – z lidské nadutosti, pýchy a nedostatku pokory. Tohle rozhodně není literát ani „zachránce” Šumavy“.

Jako publicista s oblibou udává, že senátoři a hejtmani nerozumí šumavským lesům a nemají do toho co mluvit. On sám „se zabývá obnovou lesa po žíru kůrovce již 10 let“. Je to známka krize českého divadelnictví, když se teatrologové musí přiživovat psaním článků o žíru kůrovce. Za svou šumavskou mediální kariéru pronesl mnoho neodborných bludů a frází o divočině. Jeho články jsem pečlivě nastudoval a je mi jasné , že porodníkem suchého lesa není lýkožrout – ale Vladimír Just.

Jako ideologický představitel nese spoluodpovědnost za tisíce hektarů suchých lesů, které zde mohly být. Ani bych se nedivil, kdyby vybíral brouky z lapačů kolem Prahy a vypouštěl je v lesích NPŠ – aby urychlil „vychcípání ” jím nenáviděných smrků a stal se ještě větším porodníkem suchých lesů na cestě k lepším zítřkům ochrany přírody. Při budovatelském nadšení jde neochvějně dál – nevida 37 km suchého lesa za sebou. Patří mezi ty, kteří se tajně radovali z orkánu Kyrill, protože se tak v rozvalinách šumavských lesů částečně schovaly důsledky ideologie divočiny. Patří mezi ty, kterým přineslo radost vyhnání sudetských Němců a zbourání desítek pohraničních vesnic – protože se tím uvolnil prostor pro novou, zrůdnou a totalitní ideologii – divočinu.

K fundovanosti ideologa divočiny jsou zapotřebí nejen poutníkovi emocionální pohnutky, ale i racionální rozum a základy lesnického oboru. Justovské pohrdání lesnictvím trochu připomíná rozšíření léčitelství a odmítání odborného lékařství po sametové revoluci v devadesátých létech. Doporučuji Vám, pane Juste, dálkově absolvovat Vyšší lesnickou školu, nejlépe tu v Písku. Ta nese název Bedřicha Schwarzenberka, díky jehož rodu dnes máme na Šumavě krásné klimaxové lesy. Pokud by oni viděli svět tak naivně jako Vy, zůstaly by po nich jen samé „Březníky”. Výsledkem ideologie Vaší a hnědých optimistů je také 536.000 plnometrů krychlových dřeva, které bylo po orkánu Kyrill napadeno kůrovcem (do 31. 12. 2008) na území celého NPŠ.