Tomáš Jirsa, Jiřina Rippelová, Josef Kalbáč, šumavští senátoři, Lidové noviny 3. 8. 2007

Na Šumavě dnes za podpory ministerstva životního prostředí vítězí nebezpečný princip “bezzásahovosti”.

Stovky tisíc pahýlů suchých šumavských smrků trčí ze země jako smutný výsledek probíhajícího ideologického sporu o ochranu přírody na Šumavě. Na české straně Šumavy můžeme vidět již několik tisíc hektarů suchého lesa a každý rok přibývají desítky dalších. Vypravte se na Šumavu, do okolí Plešného jezera, na Březník či z německé strany na vrchol Luzný (z české strany je vstup do luzenského údolí a na Luzný kvůli stahující se “zelené oponě” zakázán) přesvědčit se, jak vypadá největší kůrovcové poškození lesa v České republice.

Nešťastné rozhodnutí

Dnešní Šumava, ať chceme nebo nechceme, je dílem člověka. Zdejší lesy, převážně smrkové monokultury, vznikly péčí schwarzenberských lesníků v předminulém století a jsou náchylné zkáze kůrovcem. Souhlasíme s odborným názorem, že lesní porosty se musejí na vyloučení činnosti člověka nejdříve připravit. Jde o postupnou přeměnu jejich druhové i věkové skladby výsadbou listnáčů a jedle. Z hlediska jednoho vývojového cyklu lesa, trvajícího až několik staletí, to znamená několik desítek let intenzivní lesnické činnosti. Teprve poté by mohlo dojít k ponechání části území Šumavy bez lidského zásahu.

Bohužel, za podpory vedení ministerstva životního prostředí a správy Národního parku Šumava dnes na Šumavě vítězí princip tzv. bezzásahovosti, divočiny a tvorby nových pralesů. Zásadní krok k rozšíření suchého lesa a k možnému nástupu další kůrovcové kalamity udělal ministr Bursík, když na jaře rozhodl, že téměř sto padesát tisíc krychlových metrů dřeva padlého na Šumavě po orkánu zůstane nezpracováno. Majitelům lesů, lesníkům a odborníkům, kteří studovali vývoj lesa a jeho škůdců, vstávají vlasy na hlavě. Patnáct šumavských obcí považuje toto rozhodnutí za protiprávní a podaly proti němu odvolání. Kůrovec však lhůty správního řízení nerespektuje.

Zelená střecha Evropy

Je nepochybné, že nařízení vlády (163/91 Sb.), kterým byl Národní park Šumava (NPŠ) vyhlášen, předpokládalo péči a ochranu lesních ekosystémů podle představ aktivní ochrany přírody a stanovilo, že hlavním posláním NPŠ je mj. uchování a zlepšení jeho přírodních poměrů a zachování typického vzhledu krajiny “zelené střechy Evropy”.

Zákon (114/92 Sb.) o ochraně přírody a krajiny dnes prosazovaný pojem “bezzásahovost” vůbec nezná. I zmiňované nařízení vlády mluví ne o bezzásahových zónách, ale o ochraně či obnově samořídících funkcí přírodních systémů a přísné ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. I v první zóně nařízení zásahy nevylučuje, ale omezuje na zásahy k udržení stavu.

Slova Františka Urbana, jednoho ze zakladatelů NPŠ, pronesená na senátním veřejném slyšení o NPŠ v květnu 2007, hovoří o původních záměrech při zakládání NP Šumava jasně: “O tom, že by se v národním parku přestalo hospodařit, se vůbec neuvažovalo. Zkušenosti z péče o maloplošná chráněná území jasně dokázaly, že lokality ponechané přirozenému vývoji je potřeba hlídat, v případě nutnosti do nich zasahovat, aby nezmizel nebo nebyl nevratně poškozen ten fenomén, kvůli kterému byla ochrana vyhlášena.” Většina z nás si pod lesem představuje smrkové porosty a pravděpodobně se i s ekology shodneme, že les lesem dělají dospělé stromy s určitým podílem stromů mladších.

A prales, to jsou velikáni nerušeně rostoucí několik století podobně jako na Žofíně či Boubíně. Kolik stromů ale zbylo v bezzásahových zónách na Modravě a kolik jich zbude na Trojmezné? Potrvá opět nejméně sto let, než zde porostou podobné lesy jako dnes. S pralesy pamatujícími staletí toho ale mít mnoho společného nebudou.

Poučme se v sousedním Národním parku Bavorský les a nevyhlašujme bezzásahové zóny překotně. Po nedobrých zkušenostech s kůrovcem se v nových částech (od roku 1997) bavorského Národního parku (NP) mělo zasahovat proti kůrovci po následujících dvacet let a lesní porosty se měly na bezzásahový režim lesnickou činností cíleně připravovat. I těchto dvacet let se však jevilo jako nedostatečně dlouhá doba, a tak byla před několika lety prodloužena o dalších deset let. Ani horizont roku 2027 však není definitivní a někteří odborníci prosazují jeho další posunutí.

Rovněž se můžeme poučit z komunikace správy Národního parku Bavorský les s obcemi ležícími na jeho území. Tuto komunikaci považují představitelé bavorského NP za stěžejní. Bavorské obce si vydobyly právo veta při rozšiřování bezzásahových území. A u nás? Na Šumavě se obcí nikdo neptá.

Ministři se mění, škody zůstávají

Ministr Bursík odejde, ale škody vzniklé jeho rozhodnutím na Šumavě zůstanou po staletí. Poučíme se ze stavu lesních ekosystémů na Šumavě a poslechneme rad odborníků, nebo budeme nadále dopřávat sluchu nezodpovědným ideologům a romantikům? Kolik zastánců bezzásahového režimu si stouplo před hájenku na Březníku a představilo výsledky své práce národu? Neznáme žádného. Proč asi? Zveme ty, kterým není osud Šumavy lhostejný, aby se sami přijeli přesvědčit, jak vypadají výsledky budování nových pralesů na Šumavě. Čím více lidí uvidí skutečnost na vlastní oči, tím lépe.