Vladimír Hladilin (na www.sumava21.cz zveřejněno v únoru 2007)

Blíží se konec roku a já neprozřetelně slíbil milému a váženému kolegovi, že odpovím na vulgární a diletantský článek „Národní park nemůže a nesmí být hospodářským lesem“, uveřejněný v západočeských Rozhledech 14. 12. 2005. Neustálé útoky na dřívější vedení Národního parku Šumava a jeho koncepci trvají víc než deset roků a – vedené zlými úmysly než faktickými argumenty – rozhodly, že jsem již dávno přestal číst články tohoto typu.

To, že jsem se rozhodl napsat těchto pár řádek, vychází spíše z obavy, že zase stále víc rozhodují o dění kolem nás a i o nás lidé nekvalifikovaní a z důvodů mně neznámých chránění a podporovaní.

Dříve než se vyjádřím k zmiňovanému článku, dovolím si uvést několik příkladů plytké ekologické rétoriky, jak ji známe od počátku vyhlášení NP a která se dnes provozuje v zemědělství, lesnictví a jiných oborech:

● „Jde o experiment pod širým nebem“ … říkal Hans Bibelriether, bývalý ředitel Národního parku Bavorský les (1970), který vždy sázel na samoregulační schopnosti přírody (1992).

● Kůrovcové kalamity jsou projevem globálních změn klimatu a nelze jim vzdorovat lesnickými postupy (Holub 1996).

● Ochrana přírody je vlastně výhradně ochranou před vlivem člověka, jenž ignoruje a porušuje přírodní procesy, které nahrazuje umělými postupy (Kaňák 1997).

● Dívat se na NP jako na les je chyba, lýkožrout je stejně hodnotným organizmem z hlediska biodiverzity jako smrk. Park nebyl zřízen pro ochranu a moudré využívání lesních porostů, ale pro ochranu přírodních procesů … . Pro lesníky je to těžko stravitelné, ale jejich úlohou v NP, ale pouze tam, je pozorovat, monitorovat, co se děje a nezasahovat (Vlašín 1999).

● Kůrovec je primární součástí přírodních procesů v parku a nemůžeme jej proto vnímat jako nepřítele (Pavlíčko 2003).

● Co se týče kůrovce a nakládání s ním, tak představy pana Pavlíčka vycházejí z ministerské koncepce. Tedy, budou vytvořena vetší bezzásahová území, kde se ponechá volnost přírodním dějům a bude se zasahovat jen kolem nich, aby se kůrovec nedostal do hospodářských lesů. To je koncepce správná a my ji podporujeme (Bláha 2003).

Jinou úroveň a mnohem hlubší ekologický pohled na lesní ekosystémy NP Šumava a péči o ně vyjádřil S. Kučera v práci „Geobotanické posouzení centrální části NP Šumava pro účely zonace a management“ (Botanický ústav ČSAV, Třeboň 1991). Prodiskutovávali jsme spolu řadu koncepčních otázek o budoucím fungování Národního parku, a proto si dovolím zmínit se o nich. Jsou nastíněny dvě cesty vedoucí k regeneraci a stabilizaci lesa na Šumavě:

❶ Ukončit hospodaření ze dne na den a ponechat další vývoj jen přírodě, přičemž tato cesta může trvat staletí, případně tisíciletí.

❷ Využít zkušeností středoevropského lesnictví k rychlejšímu převedení pozměněných a nepůvodních lesních ekosystémů na porosty blízké přírodním.

Současné spory o budoucnost lesů v Národním parku i lesní oblasti Šumavy jsou především sporem těchto dvou koncepcí. Ty jsou z pozice dílčích kroků a časového rozvrhu zásadně odlišné, ale jejich výhledové cíle se takřka ztotožňují.

Nebezpečí první koncepce spočívá v tom, že jde o aplikaci „čisté“ ekologické teorie, kdy jediným přijatelným řešením vztahu člověk–příroda je spíše rezignace na nalezení řešení, a tím i eliminace člověka z ekosystému. Bude mít vždy vlivné zastánce mezi odborníky, kteří postrádají smysl pro praktický život, je však i pro bohatou společnost s demokratickým zřízením v dané geografické oblasti sotva přijatelná.

Nebezpečí druhé koncepce je naopak v její výhodnosti pro praktický život. Nevylučuje, ba přímo předpokládá a doporučuje hospodářské využití části území, byť pro ně staví diferencované limity. Při aplikaci této koncepce hrozí možnost bezděčného či záměrného nedodržování přijatých limitů. Lze předpokládat, že se vzrůstající stabilitou společnosti a růstem odborných znalostí, morální a ekonomické motivace obyvatel se toto riziko sníží.

Správa Národního parku se v letech 1994–1995 jednoznačně přiklonila ke koncepci druhé. Filosofií dalšího směřování jsme chápali a chápeme jako systematickou a aktivní činnost, tj. citlivé usměrňování přírodních procesů ve všech silněji pozměněných typech lesních ekosystémů.

Tehdejší největší problém Národního parku Šumava, kůrovcová kalamita, přinutil Správu NP uplatňovat aktivní ochranu v II. zónách (po roce 1997 diferencovaně i v I. zónách) a je ukázkou uskutečnění myšlenky trvale udržitelného rozvoje, principu předběžné opatrnosti (jak bylo formulováno v deklaraci z Rio de Janeira z červa 1992).

Co je velmi důležité a co ještě by měla veřejnost znát a vědět:

Les je v NP vůdčím ekosystémem a podmiňuje stav ostatních ekosystémů. Existují zde značné rozdíly v procesu individuálního vývoje (ortonogeneze) v lesích víceméně přírodních a antropicky ovlivňovaných (hospodářských).

Lesy blízké přírodním se vyznačují dynamikou téměř výhradně ovlivňovanou přírodními faktory. Lesy hospodářské se liší nejen původností dřevin, prostorovou výstavbou, ale především dispozicí a reakcí na rušivé podněty přírodních faktorů. Pokud by se tyto porosty (převážně smrkové) přestaly naráz obhospodařovat, jejich vývoj bude probíhat jen pod vlivem přírodních faktorů. Najednou se začnou uplatňovat vlivy, které byly dříve hospodářskými zásahy eliminovány. Porosty nepřipravené na novou situaci budou reagovat způsobem, který je adekvátní jejich odolnostnímu potencionálu a budou podléhat rušivým účinkům vnějších faktorů.

Z těchto a jedině z těchto důvodů nemohly být celé komplexy lesů ihned zařazeny hromadně do I. zóny (tedy např. jen z důvodů velikosti), což by nezůstalo bez následků na zdravotním stavu celého lesního ekosystému, na hydrických poměrech území aj.

Co konečně říci k obsahu článku a jemu podobným. Nic se nezměnilo, mají stále stejnou úroveň jako před deseti lety. Snad ještě více zaznívají tóny, které by se daly vyjádřit parafrází „ostatně soudíme, že lesnictvo by mělo být zničeno, lesnické školství zrušeno, na všechno stačíme sami“.

● Tak např. autor tvrdí, že porosty v NPŠ odumřely za předchozího vedení parku, kdy tu deset let panovala praxe zásahů v nejcennějších I. zónách. Je to nepravdivé tvrzení a je s podivem, že autor článku toto skutečnost omezuje až na dvouleté fungování nového vedení správy NP.

● Současný neutěšený stav lesa je proto takový, že ještě nevstoupila v platnost dostatečně velká bezzásahová zóna a že se ještě vlastně pracuje podle „starých lesních hospodářských plánů“. Velká bezzásahová zóna v této počáteční fázi nic neřeší, protože se jedná o heterogenní celek, který spíše urychlí rozpad nejcennějších částí. Staré lesní hospodářské plány
neexistují, jsou pouze platné LHP, které objektivně zachycují zjištěný současný stav.

● Autor suverénně tvrdí, že Šumava neuschne, protože podle „našeho průzkumu“ bude pro kůrovce atraktivní pouze 5% z celkové plochy I. zón, které by měly tvořit vbrzku 38% z celkové výměry NPŠ. Je obdivuhodné, že autor článku dopředu ví, že tomu bude zrovna tak.

● Podle autora článku, rovněž existují v NP jen dvě cesty. Cesta klasického lesního hospodaření, která vede v současných podmínkách k smrkovým monokulturám a těžko zalesnitelným holinám, a nebo cesta nezasahování, která vede sice k mozaikovitému schnutí porostů, ale zároveň k udržení mikroklimatu a zachování různých stanovišť (což se dá hodnotit jako perla odborné argumentace).

● Ještě k jednomu tvrzení autora se vracím, kdy se jedná o naprostou neinformovanost nebo o lež jako věž. Autor ukazuje na dva obrázky, jednak na suchý les v oblasti Březníku, dnes už s bohatým přirozeným zmlazením (!), jak tvrdí on, a vedle toho mýtiny plné pařezů, kde se dodnes „neujalo“ ani jinde „běžné přirozené zmlazení“, ani uměle vysázené listnáče (potud autor).

Mluvčí NP Radovan Holub, autor zmiňovaného článku, se chtě nechtě bude muset podívat do evidenční části LHP, kde se dočte, že v prostoru Mokrůvky bylo třikrát více zalesňováno, než by odpovídalo skutečné ploše. V bezzásahovém pásmu směrem k Pytláckému rohu bylo celoplošně podsazováno ke kořenovým náběhům stojících souší (vyvýšená místa) již od roku 1995. Popravdě je nutno říci, že nepatrná část přirozených nárostů smrku se uchovala z doby, kdy zde ještě existovaly zbytky původních zelených porostů. Pro informaci, listnáče se proto „neujaly“, jak sám říká, protože se jedná o pásmo drsných klimatických smrčin, kde i smrk je bez optimálních růstových podmínek.

Více slov k článku a autorovi není třeba.

Co popřát lesům Národního parku Šumava? Opět jistý stav rovnováha a konečně kontinuitu lesnickému usilování. Lidem klid a tvůrčí pohodu pro práci a radost z ní. Veřejnosti, zajímající se o osud NP, trpělivost a připomenutí, že staletí trvaly změny v regionu dnešní Šumavy a nelze vše změnit naráz.

I les má samočisticí schopnost, a proto věřím, že dříve či později bude spravován odborníky a ne ochotníky.