František Urban (text zaslán redakci časopisu Veronica, na www.sumava21.cz zveřejněno v lednu 2007)
Již řadu let probíhají mezi ochranáři bouřlivé diskuse o způsobech péče o lesní porosty v našich národních parcích, zejména v národním parku Šumava. Jak známo, existují dvě rozdílné koncepce péče o národní park a zastánci obou vynakládají značné úsilí, aby dokázali, že jen ta jejich je jedině možná a odpovídá potřebám ochrany přírody na Šumavě. Zastánci koncepce rychlé a spontánní tvorby bezzásahových zón se často odvolávají na Zásady pro kategorizaci chráněných území na základě managementu, které vydal Světový svaz ochrany přírody IUCN v r. 1994 (v českém překladu Ministerstvo životního prostředí České republiky v r. 2001). Z nepřesné interpretace citovaných Zásad však někdy vznikají představy, které se vzdalují od toho, čím kategorizace chráněných území ve skutečnosti je a čím od počátku měla být.
Kategorizace chráněných území na základě managementu byla publikována Světovým svazem ochrany přírody IUCN ve znění, ke kterému dospěli účastníci IV. Světového kongresu o národních parcích a chráněných územích v r. 1992 v Caracasu. Předcházel jí vývoj, během kterého se podstatně měnil počet i náplň jednotlivých kategorií. Je výsledkem diskusí, trvajících od konce šedesátých let minulého století a tyto diskuse nejsou ani dnes zcela uzavřeny; možná, že v budoucnu dojde k drobným změnám v charakteristice jednotlivých kategorií. Zásadně se však kategorizace měnit jistě nebude, její dnešní podoba je odborníky většinou přijímána bez problémů.
Zmíněný kongres přijal také definici chráněného území: je to „Území na pevnině nebo na moři, speciálně určené pro ochranu a udržování biologické rozmanitosti a přírodních a s nimi spojených kulturních zdrojů, o něž je péče zajišťována právními či jinými účinnými prostředky.“ To je velmi obecná definice, do které se nepochybně vejde jakékoliv chráněné území přírody. Prakticky se však chráněná území mohou velmi lišit podle účelu, pro který byla zřízena: od vědeckého výzkumu až po ochranu kulturních hodnot a zdrojů obživy pro domorodé obyvatelstvo. Tomu také odpovídají možné způsoby managementu, od „nulové intervence“ až po pečlivé a detailní pěstování chráněných společenstev a jejich ochranu před narušením zvenčí.
Pro čtenáře, kteří nemají přístup k Zásadám, tak jak byly publikovány, uveďme stručnou charakteristiku jednotlivých kategorií.
Celkem bylo vytvořeno 6 kategorií, jsou označovány římskými číslicemi a zvyšující se číslo zároveň znamená rostoucí podíl vlivu člověka (historický i současný) na stav chráněného území.
I. kategorie zahrnuje přísné přírodní reservace, chráněné převážně pro vědecké účely (kategorie I.a), nebo pro ochranu nedotčené divoké přírody (kategorie I.b). Do těchto území je silně omezen, nebo dokonce vyloučen přístup veřejnosti, všechny nezbytné aktivity jsou pečlivě plánovány s ohledem na požadavek co nejmenšího narušení chráněného území.
II. kategorie odpovídá nejlépe americké definici národního parku, tak jak byla použita Kongresem USA při vyhlášení Yellowstonského národního parku v r. 1872. Podle citovaných Zásad je to „chráněné území, udržované především pro ochranu ekosystémů a pro rekreaci“. Že je skloubení těchto dvou požadavků obtížné a klade velké nároky právě na management území není třeba zdůrazňovat. Je doporučeno, aby se území do této kategorie zařazená nazývala „národní park“, což je požadavek jen obtížně splnitelný, protože je velmi často v rozporu s národními legislativami států, které chráněná území zřizují.
III. kategorie je nazývána „přírodní památka“: chráněné území zřízené převážně pro ochranu specifických přírodních jevů (rozumí se především geologických či geomorfologických).
IV. kategorie zahrnuje chráněná území zřizovaná kvůli ochraně stanovišť nebo druhů, prováděné především cestou managementových zásahů. Sem by měla patřit všechna chráněná území, kde se v zájmu vybraných společenstev nebo druhů provádí aktivní ochrana přírody, podporuje se a hlídá přirozený vývoj společenstev a cílenými zásahy se eliminují rušivé vlivy okolí.
V. kategorie je podle definice chráněné území zřízené převážně pro ochranu krajiny (resp. mořských území) a pro rekreaci.
VI. kategorie zahrnuje chráněná území zřízená pro ochranu přírodních zdrojů a pro trvale udržitelné využívání přírodních ekosystémů.
Co je účelem kategorizace a proč byla vytvořena?
❶ Za prvé: V obrovském množství chráněných území na světě bylo potřeba udělat trochu pořádek: seřadit chráněná území do skupin, které mají něco společného a usnadnit tak orientaci těm, kteří hledají chráněná území určitého typu. Kritériem pro ustavení těchto skupin (dnes nazývaných kategoriemi) byl převládající způsob péče o dané chráněné území – tedy způsob managementu. Nikoliv stav chráněného území, nikoliv předmět ochrany, ale právě jen způsob managementu. Názvy chráněných území nebylo možné pro seskupení chráněných území využít; ani v anglicky mluvících zemích není terminologie pro chráněná území jednotná, o termínech vzniklých překladem z národních legislativ ani nemluvě.
❷ Za druhé: Tvůrci kategorizace neměli rozhodně v úmyslu vytvořit klasifikační systém, který by na základě nějakých kritérií hodnotil význam chráněných území a přidělením nějaké „známky“ je oceňoval. Pročteme-li si pozorně zmiňované Zásady, najdeme na několika místech důrazná upozornění, že všechny kategorie chráněných území jsou stejně důležité a nelze dávat jedné přednost před druhou. Systém ochrany přírody musí zahrnovat chráněná území nejrůznějšího charakteru a k jejich údržbě a ochraně se musí používat nejrůznější formy managementu tak, jak je které území vyžaduje.
❸ Za třetí: Zařazení chráněného území do některé kategorie podle převládajícího způsobu managementu je téměř vždy diskutabilní. Mnohá významná chráněná území lze zařadit do několika kategorií. To rozhodně nesnižuje jejich hodnotu, ale nemělo by být vnímáno ani jako snížení významu kategorizace. Příroda už je taková, že se těžko škatulkuje. Jen se podívejme na problémy v taxonomii rostlin či živočichů, když už chceme dosáhnout dokonalosti!
Podívejme se nyní na některé problémy, které striktní uplatňování kategorizace přináší, pokud ji budeme považovat za základ, ze kterého se bude odvozovat management chráněného území a nikoliv naopak. Bohužel se právě tohle stává: určitému území je přiřčena jistá kategorie a jeho správci jsou nuceni k určitému typu managementu, protože to prý zařazení do kategorie vyžaduje, a to bez ohledu na skutečné potřeby chráněné přírody. Ale i když taková situace nenastane, problémů zůstává dost.
⏺ I. kategorie chráněných území se v západní, střední a jižní Evropě prakticky nevyskytuje. Snad bychom taková území mohli najít ve Skandinávii, Finsku, nebo Rusku. Většinou se však nazývají „národní park“, nebo „zapovědnik“, resp. ve Finsku „kansallispuisto“, což se opět překládá jako „národní park“. Jistě proto, že jsou všechna taková území otevřená veřejnosti (kromě některých ruských zapovědniků), ačkoliv veřejnost mnohá z nich příliš nenavštěvuje pro odlehlost a relativně nízkou turistickou vybavenost. Jsou to ta nejkrásnější chráněná území, ve kterých je skutečně chráněna divoká příroda.
⏺ II. kategorie s doporučeným názvem „národní park“ je mnohem složitější. Především proto, že v celém světě je označení národní park používáno v souladu s národními legislativami pro chráněná území různého účelu, avšak vždy se jedná o území zpřístupněná veřejnosti, vybavená pro turistiku a rekreaci obyvatelstva. V některých případech – např. u národních parků Anglie a Walesu – je rekreační využití spolu s ochranou krajiny hlavním důvodem ochrany. Zcela právem jsou pak anglické a waleské národní parky řazeny do kategorie V. (chráněná krajina), ale to nic nemění na tom, že ve Velké Británii jsou to stále „národní parky“: jsou zřizovány podle zákona „O národních parcích a přístupu do krajiny“ z r. 1949 a ten se kvůli kategorizaci IUCN určitě měnit nebude!
Ve většině států světa se kategorie „národní park“ považuje za nejvyšší ochranářskou kategorii, snad proto, že kromě ochranářských cílů splňuje i cíle ekonomické: v mnoha rozvojových zemích jsou národní parky stálým zdrojem deviz pro národní hospodářství a bez devizového přínosu by v nich ochrana přírody zřejmě neměla šanci.
Skloubit turistiku s rekreací a ochranu přírody však může být velký problém kdekoliv. V každém národním parku mají být území, ve kterých je příroda ponechaná svému vývoji a nebo je aktivně chráněná. Nikde však není řečeno kolik procent rozlohy území má být přísně chráněno a je dobře, že snahy o stanovení nějaké povinné kvóty narážejí všeobecně na odpor. Jinak bychom totiž nutně dospěli k názoru, že je potřeba zakládat národní parky co nejmenší, omezené jen na to nejcennější s hlediska přírodovědeckého, abychom měli zajištěno vysoké procento bezzásahového území. Jakákoliv velkorysost při navrhování hranic národního parku, třeba s ohledem na povinné rekreační využití území, by se pak obrátila proti zakladatelům parku, resp. proti správcům území. O nějakém postupném rozšiřování bezzásahového území pomocí vhodného managementu, vytváření větších bloků „divočiny“ by pak nemohlo být ani řeči. Přesto se stále setkáváme se snahou stanovit 75% z výměry parku jako bezzásahovou plochu, občas se vyskytují požadavky zrušit označení „národní park“ pro území, která takovou výměru bezzásahového území nemají a nepovažovat je za území kategorie II. Že by to vedlo k vítězství ideologie nad zdravým rozumem,to zřejmě navrhovatele netrápí.
⏺ III. kategorie není zdaleka tak jednoznačně definovatelná, jak se zdá na první pohled. Chráněných území, kde je geologie vůdčím motivem ochrany je mnoho: u nás zcela určitě CHKO Moravský kras, ale také NP České Švýcarsko, CHKO Labské pískovce, Český ráj, Broumovsko, Kokořínsko, ve světě většina národních parků amerického jihozápadu (Grand Canyon Colorado, Zion, Brice Canyon, Arches atd. Koneckonců i NP Yellowstone byl vyhlášen kvůli vulkanickým jevům). Ale ve všech těchto územích je zároveň důležitá i ochrana ekosystémů a většinou nelze jednoznačně rozhodnout, který motiv ochrany je vůdčí.
⏺ IV. kategorie je všeobecně málo užívána, ačkoliv by do ní měla patřit většina našich velkoplošných chráněných území. Až na nepatrné výjimky naše chráněné krajinné oblasti byly zřizovány proto, aby byla lépe institucionálně zajištěna ochrana území s velkým množstvím významných maloplošných chráněných území, tedy s velkou rozlohou ochranu vyžadujících cenných ekosystémů. To, že tato území jsou u nás nazývána „chráněná krajinná oblast“ zřejmě způsobilo, že jsou automaticky zařazována do kategorie V. – chráněná krajina, což je evidentní omyl. Ochrana kulturní krajiny je v nich přítomna, ale jen u několika našich CHKO byla vůdčím motivem při vyhlášení anebo hrála při něm významnou roli (snad Třeboňsko, Bílé Karpaty, Blaník, České Středohoří, Železné hory).
⏺ Tím se dostáváme ke kategorii V., která, ať se na mne ochranáři nezlobí, slouží jako odpadkový koš. Co se nikam nehodí, ať již skutečně, nebo zdánlivě, skončí s nálepkou chráněné krajiny. Ve skutečnosti je tato kategorie chráněných území ve světě velice málo zastoupena. Kromě zmiňovaných anglicko-waleských národních parků sem patří několik hybridních chráněných území památkářsko-ochranářských, kde jsou předmětem ochrany kulturní hodnoty, nebo přímo památkové areály. U nás by tam logicky měl patřit Lednicko-Valtický areál, ale i jiné části krajiny, pozoruhodné svou krajinářskou architekturou (např. okolí Hluboké n. Vlt., Nových Hradů v Jižních Čechách) a nebo kulturní hodnotou (CHKO Blaník, hora Říp). Taková území však ochrana přírody nenavrhovala k ochraně ani v době, kdy byla spolu s památkovou péčí institucí Ministerstva kultury. CHKO Blaník je výjimkou.
Je podivné, že do kategorie V. je v oficiálním světovém seznamu chráněných území (Protected Areas of the World, IUCN, Gland, 1991) zařazen NP Krkonoše. Snad proto, že v osmdesátých letech minulého století byl těžce poškozen imisemi a následnou kalamitou obaleče modřínového. Možná zde také hraje roli skutečnost, že má velkou třetí (rozvojovou) zónu a ochranné pásmo, čímž se opticky snižuje rozloha mimořádně hodnotných ekosystémů kolem a nad horní hranicí lesa. Jinak si to neumím vysvětlit, protože Karkonoski NP v sousedním Polsku, omezený v podstatě jen na přírodovědecky nejcennější partie vrcholové části pohoří, je bez problémů zařazen do kategorie II. Jak se dívají naši přírodovědci na Krkonoše je všeobecně známo, počty vědeckých prací publikovaných z této oblasti jsou oproti jiným chráněným územím bezkonkurenční. Vědce by tedy mohlo zajímat, že národní park Krkonoše je uváděn v seznamech IUCN jako chráněná krajina v podstatě bez přírodovědecké hodnoty, využívaná pro rekreaci.
⏺ VI. kategorie je v Evropě velmi málo rozšířena a stěží lze předpokládat nějakou změnu. Tato kategorie je určena pro přírodní území, která jsou využívána místním obyvatelstvem ke sběru rostlinných produktů nebo lovu, poskytují místním lidem obživu, ale do jejich přírodního režimu se příliš nezasahuje. Před r. 2003, kdy se konal V. Světový kongres o národních parcích a chráněných územích v Durbanu, se uvažovalo o zrušení této kategorie. Protože k tomu nedošlo, dále se používá, i když vzácně.
Světové ochranářské organizace bez výjimky uznávají platnost národního názvosloví v ochraně přírody, odpovídající národní legislativě. Jestliže se chráněné území nazývá národní park, tak je to prostě národní park, ať patří podle IUCN do jakékoliv kategorie. Zařazení do jednotlivých kategorií IUCN by však mělo odpovídat skutečnému typu managementu, jinak bude celá kategorizace k ničemu. Bohužel se v poslední době pohybujeme v atmosféře „známkování“, kdy je zařazení velkoplošného chráněného území do jiné kategorie, než II. vnímáno jako ztráta prestiže apod. Jedná se zejména o NP Šumava, kde se část ochranářské veřejnosti snaží dokázat, že Šumava bude deklasována, bude-li přeřazena do jiné kategorie, než II. Národní park Šumava však převládajícím typem managementu rozhodně do kategorie II. patří; kromě velkého rekreačního potenciálu má také velká území ponechávaná přirozenému vývoji. Ale další velká území přirozený vývoj neunesou, pokud jim vhodnými zásahy nepomůžeme zbavit se dědictví kulturní minulosti. A v tom je jádro celého sporu o Šumavu. To ostatní jsou už jen pomluvy a dezinformace.