Tomáš Jirsa, senátor, Českobudějovické listy 16. 9. 2006

Jak pěkně zní návštěvníkovi lesa slovo prales – les, kam lidská noha nevkročila, les, kde rostou mohutné velikány a pod nimi leží jiné, udolané stářím, a na nich v mechu a kapradí pomalu roste nová generace.

Kdo by neobdivoval Boubínský prales či méně známý, ale starší prales Žofínský? Proč takových pralesů nemít více, jak po tom volají někteří ekologičtí aktivisté?

Jak dopadá takový vznik pralesů ve člověkem pozměněných lesích, je možné vidět v NP Šumava v oblasti Březníku. V minulých dnech mohl omezený a přísně hlídaný počet návštěvníků projít dokonce i kolem Modrého sloupu až na vrchol Luzného a zhlédnout stovky a tisíce hektarů “nově budovaného” pralesa. Statisíce pahýlů ze stromů, které ještě nedávno byly těmi velikány, kvůli kterým se Šumava nazývá zelenou střechou Evropy. Na německé straně kolem turistické cesty prokácená dálnice kvůli ochraně zdraví turistů a na ní se krčí pár zelených stromků, které mohly pod svými rodiči postupně odrůstat, a místo toho musí v extrémním klimatu bojovat o svůj život. Podobné je to i na dalších místech oblasti, protože hnijící dřevo se láme při sebemenším vánku a někdy i za bezvětří. Bude trvat několik lidských generací, než se zde lidé budou moci projít dospělými porosty a obdivovat pralesní velikány. Do té doby zde turista nenajde ani trochu stínu k odpočinku.

Není pravda, že v pralesích nemůže dojít k přemnožení kůrovců. Je to obtížnější, ale stát se to může. I před více než sto lety byla na Šumavě podobná kalamita a v té době byly lesy méně ovlivněné lidmi než dnes. Ani tenkrát se ale kalamita nezastavila sama. Na jejím zpracování se podílely tisíce lidí. Kdo četl V ráji šumavském, ví, že to byla nebezpečná dřina, kterou by dnes sotva kdo byl ochoten podstoupit. Přesto se podařilo kůrovcovou kalamitu zastavit. Tenkrát o způsobu řešení rozhodli vlastníci lesů, kteří “jen” nechtěli přijít o majetek. Dnes, kdy všichni zastánci zeleného lesa byli ekologickými aktivisty označeni za dřevožrouty a agenty těžařských lobby, nezbude nic jiného, než rozsáhlá území s odumřelými mateřskými porosty uzavřít, protože hrozí samovolné pády stromů, a my přece nechceme do vývoje pralesa zasahovat a zabít se také ne. Kromě několika stezek, kde se snaží strážci parku uměle vysvětlovat, že je tento stav to nejlepší, co nás mohlo potkat, se do těchto (pra)lesů dlouho nepodíváme.

My, co voláme po zelené Šumavě, přece také nechceme stromky vysázené v řádku. Považujeme ale za nutné podporovat přirozenou obnovu, která nebývá v řádcích. Nechceme přece vytvářet rozsáhlé holiny po kůrovci. Ty na Šumavě před kůrovcovou kalamitou vzniklou v Bavorsku také nebyly. Cílem není holina, ale ani les suchý. Chceme uchovat lesy zelené, tak jak to předpokládá většina zákonů a evropských směrnic. Vždy je zde zdůrazňováno, že je nutno cenné lesy uchovat a zlepšit jejich stav.