Vladimír Říha, jaro 2006
časopis EKO – odmítnuto

Reakce na článek ing. Vladimíra Krečmera, CSc., „Je bezzásahová zóna pouze rizikovým experimentem laiků?“ a odpověď-reakce MVDr. Jaromíra Bláhy, vedoucího programu Lesy v Hnutí DUHA, „Smysl národních parků“ z časopisu EKO 1/2006.

V čísle 1/2006 (časopisu Eko) byl v EKOtribuně uveřejněn článek lesníka a vědce ing. Vladimíra Krečmera, CSc., „Je bezzásahová zóna pouze rizikovým experimentem laiků?“ a hned za ním odpověď-reakce MVDr. Jaromíra Bláhy, vedoucího programu Lesy v Hnutí DUHA, „Smysl národních parků“.

Hlavním obsahem článku Vladimíra Krečmera bylo, (1) že dosud existuje zásadní rozpor v přístupu k nakládání s lesy v Národním parku Šumava (pro zjednodušení) mezi lesníky na straně jedné, a MŽP, Hnutím DUHA a s nimi spřízněnými ekologickými aktivisty na straně druhé; (2) že varování lesníků nad vývojem v NPŠ se bezesporu plně naplnila a byla prokázána jejich oprávněnost, a že odpovědné, resp. odpovídající státní orgány z toho nevyvodily ani žádné vědecké závěry, ani žádné důsledky; (3) že v NPŠ existují další rizika, vyplývající ze současné filosofie odpovědných orgánů, jejichž proměna ve skutečnost může být stejně reálná, jako je nyní reálný náhlý (z časového hlediska lesa) velkoplošný rozpad lesních porostů; (4) že stále existuje možnost racionálnějšího a efektivnějšího postupu v dosažení cíle bez těžkých omylů.

Jaromír Bláha ve svém článku ovšem ani neodpovídá na položené otázky, ani s předloženými fakty věcně neargumentuje. Hned na začátku svého článku MVDr. Bláha rozsáhle zdůvodňuje potřebu národních parků, jakoby snad článek Vladimíra Krečmera dával i jen náznak záminky k domněnce, že Vladimír Krečmer a lesníci funkci, potřebu a význam národního parku neuznávají nebo nechápou, jakoby lesníci byli proti národnímu parku. Opak je pravdou, a doufám, že tato ve své podstatě difamace je pouze nedopatřením. Byli to totiž lesníci, kteří již dříve na Šumavě národní park, dokonce trilaterální, prosazovali (z pochopitel­ných důvodů se samozřejmě uskutečnění těchto snah podařit nemohlo). Cílem lesníka je totiž zdravý, trvalý a zabezpečený les, který poskytuje užitky, které les poskytovat může a má, ať už jsou to „pouhé“ efekty jeho existence (třeba v národním parku), nebo je to TAKÉ dřevo, jako DALŠÍ z efektů existence lesa, tj. nikoli jako jeho jediný, či hlavní produkt. Les totiž není, alespoň pro lesníky, předmětem zisku a bohatství, ale úžasným přírodním fenoménem, pro který žijí.

Tvrzení, že k tomu, aby byl NPŠ mezinárodně uznáván, musí být zařazen do kategorie II. dle IUCN, je skutečně podivuhodné. Další kategorie dle IUCN snad nejsou mezinárodně uznávány nebo jsou méněcenné? Tomuhle přece nelze věřit! Zdá se, že „norma“ IUCN, která je nástrojem k dosažení cíle, se zde sama pro někoho stává samoúčelným cílem. Nebo snad není cílem území v určitém objektivním stavu, ale formální zařazení do kategorie, „diplom na zeď“? (Skoro se chce říci: „Ať to stojí, co stojí!“) Věřím ale, že se v tomto případě jedná spíše o projev stavu argumentační nouze než o vážně míněný argument.

Dalšími z názorů předkládaných Jaromírem Bláhou jsou tvrzení jako: „lesníci nejsou ekologové“ a „les bez lesníků zanikne“, kterýžto výrok je lesníkům nepěkně podsouván. Kdyby tomu tak ve skutečnosti bylo, zajisté by na Šumavě nebyly k nalezení kvality, které evidentně vznikly dlouho před vznikem národního parku, a pro jejichž zachování byl na Šumavě národní park zřízen; a nutno konstatovat, že kvality, které právě během existence Národního parku Šumava leckde doznaly úhony, zmizely, nebo jsou ohroženy.

Je také vhodné upozornit na fakt, že les na Trojmezné, který MVDr. Bláha uvádí jako vzor správného lesa, je podstatně starší než Národní park Šumava a že nevznikl na totálně rozpadlém porostu, ale plynule a postupně se vyvinul z lesa předcházejícího. Nejedná se tedy o NOVÝ les, „lepší a správnější“, ale o les PŮVODNÍ, postupně přeměněný! O les, který měl šanci se přeměnit, protože nemusel zahynout.

Život je mnohotvárný, stejně jako je mnohotvárným i les; les, to je život. Les není jen jednotvárná „množina stromů“, na niž velmi zjednodušená argumentace mnohých les redukuje, ale složitý a bohatý systém s množství komplikovaných vazeb, vztahů a vlivů. Proto závěry platné v konkrétním čase, na konkrétním místě, za konkrétních podmínek nelze schematicky paušalizovat a přenášet jinam, do jiných podmínek. To je každému lesníkovi jasné. Stejně jasné je i to, že vzhledem ke komplikovanosti ekologického systému, kterým les je, a k mnohosti vlivů, které se na formování lesa podílejí, nelze černobíle říci, „budoucí vývoj bude takový a takový“; vždy se jedná o predikci s určitou mírou pravděpodobnosti. A právě míra této pravděpodobnosti se místo od místa liší. Lesníci to ví a podle toho jednají.

Když lesníci předpovídali velkoplošný rozpad lesních porostů vlivem kůrovcového napadení, měli pravdu, a mýlili se jejich odpůrci (název „ekologové“ nebo „ochranáři“ se mi zdá v tomto kontextu nepřesný a nesprávný; nejvhodnější by snad mohl znít „ekologisté“), a přiznal to i Jaromír Bláha ve svém článku. Součástí varování lesníků bylo, že někde (někde!, ne tedy paušálně všude, jak tvrdí Hnutí DUHA) může dojít i k tomu, že les se již neobnoví; to samozřejmě znamená: neobnoví se v časovém horizontu lesa, tedy během desítek až prvních stovek let; časový úsek tisíců let je již mimo jakoukoli soudnou predikci.

Je otázkou, proč tyto „omyly“ nemají odpovídající odezvu na straně zastánců tzv. „bezzásahového“ režimu: snad proto, že považují tyto „omyly“ za malicherné a bezvýznamné?, nebo snad proto, že necítí žádnou odpovědnost za výsledky a důsledky své činnosti? Možný důvod tohoto postoje může naznačovat Zpráva o misi IUCN / WCPA do Národního parku Šumava, 22.–25. září 2002, Martin Solar (Slovinsko) a Pierre Galland (Švýcarsko): „…Problém s kůrovcem existoval i v minulosti, avšak možnost kalamity byla vědci i ochránci přírody při zakládání NP Šumava zcela přehlížena. Někteří z přítomných vědců to uznali a jsou připraveni přehodnotit některá svá předchozí doporučení pro národní park, např. bezzásahovou politiku, vzhledem k rozsahu problému a hrozbě pro okolní zóny (přímý dopad na komerční lesy, změna mezoklimatu, vodního režimu atd.). Tento obrat v postojích považují nevládní neziskové organizace za zradu.“

Přírodní procesy, které prý někteří lesníci neuznávají (nebo snad všichni?), resp. jejich nastartování prý byly důvodem pro nastavení současného managementu v NPŠ. Před vznikem NPŠ snad žádné přírodní procesy v šumavských lesích neprobíhaly? Záměr tohoto argumentu je poněkud nejasný, pokud zůstáváme v rovině věcné argumentace. Přírodní procesy přece probíhají vždy, všude a stále: v lese, ve vodách, ve skalách… – ale třeba i na atomové střelnici. Každý proces má ovšem svůj prostor a svůj časový rozměr. V souvislosti s tím je nutno zdůraznit, že dosud nebyly zodpovězeny mnohokrát položené otázky: jaké to přírodní procesy vlastně měly být zavedením bezzásahového režimu nastartovány, jaké přírodní procesy měly být utlumeny a jaká je bilance výsledku, tj. jaké procesy zanikly, jaké vznikly a které zůstaly zachovány. Dělal vůbec někdo v NPŠ analýzu přírodních procesů existujících před zahájením bezzásahového režimu?

Mrtvý les prý není mrtvý, ale při bližším pohledu je plný života. Na tento argument se chce reagovat podobným argumentem, že i hromada mrtvol je při bližším pohledu plná života. Přesto se snad nikdo nedomnívá, že to je důvod pro hromadění mrtvol.

Monokultury a holoseče jsou jistě jednou ze součástí lesnictví, nikoli ovšem v tak velice zjednodušeném podání, jak je uvedeno v článku Jaromíra Bláhy; vedle těchto postupů lesnictví používá množství dalších nástrojů. Lesnictví je komplexní obor, na který nelze pohlížet jen zjednodušeným prizmatem milovníka přírody, a proto lesníci k lesu přistupovali, přistupují a budou přistupovat systémovým způsobem, se zohledňováním všech známých aspektů; a to přesto, že ředitel NPŠ ing. Alois Pavlíčko, Ph. D., k holistickému – celostnímu – přístupu ke krajině ve své předmluvě ke sborníku referátů z VIII. sněmu lesníků v Srní v květnu 2005 vyjadřuje se značným despektem.

Používání terminologie v neúplné šíři a v účelovém významu vede k jejímu chybnému uplatnění a ke zkratkovitým, chybným závěrům: holoseče jsou špatné – a proto lesnictví je špatné; existují rozdíly ve struktuře lesnického školství v ČR a jinde – proto „…debata o cílech ochrany přírody a managementu národního parku má v České republice patnáctileté zpoždění za západní Evropou.“ V čem to zpoždění spočívá? Snad v tom, že neexistuje všeobecný jednomyslný souhlas se současným stavem NPŠ a příčinami, které k němu vedly?

Jako další příklad může posloužit komentář k obrázkům z Malé Mokrůvky a Studené hory. Holiny na snímcích tak vypadají proto, že v době, kdy byl napaden kůrovcem, nebyl les podrostlý žádným životaschopným „NOVÝM“ lesem a zásah proti kůrovci byl proveden příliš pozdě, takže došlo ke zničení mateřského ochranného porostu. Možnost přirozené obnovy v reálném časovém horizontu je na „holinách“ prakticky stejná, jako v „lese“ s odumřelým stromovým patrem, kde přirozené zmlazení před napadením lesa kůrovcem chybělo. Je třeba připomenout, že prakticky veškeré přirozené zmlazení, které Jaromír Bláha dokumentuje na fotografiích z Trojmezné a Březníku nemá s odumírajícím lesem nic společného a vyskytovalo se pod porosty dávno před tím, než byl les napaden kůrovcem.

Ve svém článku Jaromír Bláha argumentuje, že „…se lesy…vysokohorských smrčin, slatí a rozsáhlých podmáčených lesů obnovují nejméně posledních 500 let prostřednictvím velkoplošných kůrovcových kalamit…“ a podpírá to článkem Pavla Hubeného „Lesy pod Blatným“, který vyšel na straně 20-21 v čtvrtletníku Šumava (10, jaro 2005), který vydává Správa NP a CHKO Šumava. Silnou podporu vpředu uvedeného tvrzení v citované článku nalézt nelze, celý článek se pohybuje spíše v oblasti spekulací a hypotéz. Vpředu uvedené tvrzení o obnovách lesa na Šumavě bylo zřejmě vyvoláno dokládaným rapidním, snad až téměř trojnásobným snížením celkových z „cca 600 m3/ha (z toho živého 500)“ v r. 1785 na „cca 260 m3/ha“ v r. 1812. (Je s podivem, že byla tehdy zjišťována zásoba i ekonomicky nezajímavého, tedy mrtvého dřeva, že?)

K tomu se lze vyjádřit následovně: (1) není uvedeno, jakými metodami byly zásoby dřeva zjišťovány – různé metody totiž dávají různé výsledky (předpokládejme alespoň, že zjišťování probíhalo na stejném území, neboť ani to není uvedeno); (2) není uvedeno, v jakých měrných jednotkách byly výsledky evidovány – v dané době a na předpokládaném území mohlo být použito několika různých jednotek (jednotkou byl „sáh“), a to v několika oficiálních verzích: sáh pražský neboli staročeský, vídeňský, možná i německý, nebo několik různých sáhů (rovnaného) dřeva dle délky polen v hráni, přičemž poměr jednotlivých jednotek po přepočtení na m3 je až 1:4,5. Což je dokonce více než uváděný rozdíl zásob.

A tak by bylo možno stále pokračovat na stejnou notu. Článek Jaromíra Bláhy neobsahuje žádnou, věcnými fakty podloženou argumentaci k podpoře současného managementu NPŠ, ani neodpovídá na otázky v článku Vladimíra Krečmera, a tedy nevybočuje z obvyklé úrovně polemických tvrzení a názorů; usilovně se také vyhýbá jakémukoli vyjádření k přiznaným chybám a omylům zastánců bezzásahového režimu v kauze NPŠ. Bohužel tedy nic nového…