Autor: Milan Košulič st. (Přírodě blízké lesnictví – Alternativní lesnický časopis, 30. 3. 2006)

Události na Šumavě sleduji od samého počátku. Z několika zdrojů včetně projížďky a procházky napříč jejími poničenými lesy v doprovodu pracovníků ŠNP jsem získal o problémech Šumavy základní představu.

K obnově šumavských lesů

Od počátku mám také nutkání z několika důvodů se aspoň k některým vyjádřit. Otálel jsem do přečtení článku mluvčího NP a CHKO Šumava Radovana Holuba „Národní park nemůže a nesmí být hospodářským lesem“ ze 14. 12. 2005. Mimo jiné mnou pohnulo problematické tvrzení: v podstatě to, že „pod suchým lesem se brzy a zdárně obnovuje nový les, jaký do národního parku patří“ (autor bezpochyby myslí smíšený a různověký les), zatímco „na holinách to opět budou nové monokultury stejného věku.“ Dovoluji si proto říci k obnovním problémům parku tuto genekologickou úvahu.

Jaké byly původní šumavské lesy?

Pro základní orientaci cílů správy parku je nutné to vědět. Podle nejstarších zpráv o porostní skladbě z konce 16. století, např. na Vimpersku, tvořily ji zejména jedle, smrk, buk a borovice. Před kolonizací Šumavy to byl v naprosté většině smíšený les s uvedenými dřevinami. Jen v nejvyšších polohách, asi na ploše 13 % území, to byly klimaxové smrčiny. Až 300leté, zpravidla řídké porosty byly plné tlejícího dřeva se sporým mlázím, jak čteme u Klostermanna. Jestliže se zde dřevo rozpadá 50 až 150 let, je zřejmé, že v jistém období před Klostermannem musel být tamní prales mnohem hustší. Obnovoval se asi podobně jako většina středoevropských smrkových pralesů zpravidla „maloplošně clonně“ během dlouhé doby, takže nová generace vznikala převážně jako různověká. To dokládaly i zmiňované velmi staré a tlusté stromy, které musely mít klimaxový charakter a nemohly tudíž přednostně pocházet z velkoplošných kalamitních holin. Někdy se ovšem obnovoval i na nich. Pak zpravidla jako stejnověký les.

Pravděpodobně není důvod domnívat se, že šumavský prales se za posledních 500 let obnovoval převážně právě velkoplošně na polomových a vzápětí kůrovcových holinách, nebo dokonce z takového předpokladu učinit paradigma pro současnou kalamitní a obnovní situaci.

Jaký by měl být samozáchovný, autoregulační šumavský ekosystém?

Vidím jej takto: převládající smrčina převážně maloplošně smíšená hlavně s jedlí, bukem a klenem, navíc s „mořem“ jeřábů, bříz, vrb aj. pionýrů snad všude, kde by tyto dřeviny mohly při dostatku světla vůbec růst. Nejen pro jejich netečnost k drsnosti prostředí, ale i jako dodatkový meliorační prvek, pastevní dřeviny pro zvěř a potenciální rezerva pro samoobnovu možných kalamitních holin i adaptace ekosystému na eventuální klimatické změny někdy v budoucnosti. Les nepravidelně rozvolněný, s různě velkou četností a velikostí mezer, hlavně však různověký a vertikálně členitý. Požadavek výškové diferenciace se týká i stejnorodých smrkových částí, kde to je pro absenci smíšení zvláště životně důležité.

K obnově lesa pod suchými porosty

Ekologický a pěstební význam suchých porostů po kůrovci je pro vznik nového lesa, podle mého názoru, nadhodnocen a neuveden v celém svém funkčním dosahu. Sotva významně přispívají k udržení kontinuity ekosystému. K tomu je zapotřebí asi mnohem větší „ekologická síla“ prostředí, než jakou mohou poskytnout suché a zpravidla i řídce se vyskytující stromy. Stačí procházka takovým lesem, abychom k jeho značnému ekologickému přínosu pro nový les, který se předpokládá, za několik málo let po jeho vzniku pozbyli důvěru.

Z menších jesenických analogií suchého lesa usuzuji, že k nějakému, převážně smrkovému zmlazení pod nimi skutečně může docházet. Zpravidla jako různě husté a spíše nevelké hloučky u pařezů a pat stojících živých i odumřelých stromů, balvanů a jiných příhodných záštit, ale v řídkém výskytu takových hloučků po ploše. Je ovšem fakt, že určitá část těchto nárostů vznikla ještě pod žijícími porosty. Někde by to opravdu mohl být i jistý základ nového lesa, ale s jistým „háčkem“ (viz dále). O samoobnově pod suchými smrčinami se současné informace různí. Dr. J. Bláha vyjadřuje spokojenost s výskytem náletového smrku, ale i pionýrských dřevin v posledních 5 letech v řádu několika stovek až tisíců jedinců o výšce do 20 cm na 1 ha. Podobně o bohatém přirozeném zmlazení pod suchým lesem mluví R. Holub. Naopak Ing. M. Tuma to vidí méně nadějně, když uvádí toto (písemné sdělení 2006): „Bohužel není pravdivé tvrzení, že zmlazení pod odumřelým porostem je všudypřítomné. Existují obrovské plochy bez náletu (a ten se tam díky absenci mateřských stromů i kilometry daleko bude těžko dostávat). Dále je na mnoha místech obrovská mortalita smrkového zmlazení. Ta je způsobena změnami v nadložním humusu vlivem odumření porostu. (…) Z těchto důvodů se domnívám, že na mnoha místech zmlazení nepřežije a také již nepřežívá.“

Počáteční mikroklimatický přínos suchého lesa pro jeho novou generaci, dokud stromy mají slabší větve a ojehličení, o něco příznivější než na holině, brzy pomíjí. Poté holé stromy s radikálním poklesem stínivosti stojí rovněž poměrně krátce, 5-10 r., snad výjimečně déle. To má pro následný les z hlediska ekologických vlivů a celkového trvání sukcese, přírodního výběru a strukturalizace nového lesa malý význam. Že právě při obnově pod suchými porosty je pro spontánní vznik následného lesa různověké struktury významná již počáteční fázovitost smrkových náletů (Dr. Bláha, písemné sdělení 2006), je tvrzení příliš optimistické. K funkčně skutečně významné, „pralesní“ různověkosti může docházet zpravidla jen pod živým lesem v dlouhodobém procesu v obnovních vlnách s prodlevami až mnoha desetiletí (KORPEĽ 1972, 1990, REININGER 1992), a proto s následnou různověkou strukturou. Jako příklad naopak vzniku víceméně stejnověké porostní části na větší pralesní ploše mohu uvést 6hektarovou kalamitní holinu z r. 1946 v Badínském bukovém pralese (SR), zmlazenou v podstatě stejnověkým bukem pod jívou jako prvním sukcesním stadiem (osobně jsem viděl).

Podle mého názoru je nutné posuzovat i (ne-li zejména) dlouhodobý efekt suchých porostů na následnou generaci lesa. Ten bude genekologicky velký, ale jinak, než se má zpravidla za to; prakticky stejný jako na holině a bude oním shora zmíněným „háčkem“: v případě náhlého proředění až likvidace porostu, což je i případ suchého lesa, mohou v 5. a 6. (7) lvs vyrůst na takových plochách v krátké době proměnlivá množství mj. i smrkových semenáčků. Pokud jich přiměřená část přežije, a to nebývá zcela běžné, mohou položit víceméně přijatelný základ nesmíšené, věkově málo diferencované smrčině (příp. jiné klimaxové dřevině – viz příklad z Badínského pralesa).

Pro stabilní závěrečný typ lesa je rozhodující převaha klimaxových genotypů v populaci a vyloučení jedinců s nevhodnou ekogenetickou konstitucí z opylení nepůvodními smrky. To se obvykle stane vylučováním pionýrských genotypů a ekologicky neadaptabilních jedinců přírodním výběrem za spoluúčasti intenzivního selekčního tlaku mateřského porostu, tedy stínu. K tomu však pod suchými porosty jen s nedokonalým, toulavým „čtvrtstínem“ pochopitelně nemůže dojít. Proto si takový smrkový nárost zachová převahu pionýrských genotypů se všemi nepříznivými vývojovými důsledky. Rychlým růstem přejde v přeštíhlenou labilní smrčinu s krátkými korunami, odsouzenou k brzkému rozpadu. V podstatě má povahu přípravného porostu.

Ten, podle způsobu dalšího rozpadu, povede buď zase k přípravnému lesu, ale z pionýrských dřevin (při kalamitním rozpadu), nebo bude podrůstat přímo klimaxovými dřevinami včetně smrku (při postupném rozpadu). Teprve tam pak převládnou klimaxové genotypy, dojde k další ekologické selekci a vznikne na zonálních stanovištích závěrečný typ lesa – spontánně nebo umělou obnovou (J. SOFRON, in MÍCHAL 1999). To znamená procesy, které mohou trvat velmi dlouho. Např. podsouvání smrku pod přípravný les z břízy nebo borovice po kalamitním rozpadu předchozího lesa v boreální tajze, které se vysoké polohy Šumavy podobají, trvá samovolným vývojem až 200 let. A takovou podobnost lze předpokládat, jelikož se na Šumavě vyskytuje mnoho druhů organizmů s afinitou k boreálnímu biomu.

Proto se domnívám, že současná radost z dobrého zmlazování smrku pod suchým lesem, pokud k němu skutečně dochází, není příliš důvodná, protože nemá odpovídající, časově přiměřeně dosažitelný cílený efekt. Nevidím proto ani žádný zvláštní důvod k velkému zdůrazňování předností obnovy pod suchými porosty, protože je to cesta k cílenému stavu různověkého horského lesa velmi dlouhá, spojená s novým budoucím zklamáním z dalšího, pravděpodobně nutného rozpadu právě zdánlivě nadějně vznikající smrkové populace. V zájmu objektivity však nutno dodat: z hlediska vývoje přírody je lhostejné, jak dlouho bude vznikat stabilní závěrečný les (klimax), protože pro přírodu nehraje čas žádnou roli. Z hlediska zájmů místních obyvatel a principu předběžné opatrnosti (pro riziko lokálních možných změn biomu – a bůhví čeho ještě) by to však nemělo trvat příliš dlouho, dokonce ani v parkovém ekosystému, snad ne déle než 50-100 roků. I to je dost pro to, aby člověk v této věci měl (mohl) uměle, aspoň částečně zasáhnout podpůrnými opatřeními a pečlivě zvažovat, kde vývoj ponechá na samotné přírodě.

Suché porosty podsazovat či nikoliv?

V dobré víře v samoobnovu pod suchými porosty se jejich podsadby (snad) nepředpokládají. Pokud se zmlazení dostavuje liknavě a jen na malé ploše malými počty jedinců, a přesto se na ně stále čeká, dočkáme se v podstatě spíše totálního zhoršení půdních podmínek, a/nebo v důsledku toho značně zpožděného raného sukcesního stadia. Pochopitelně budou podmínky zhoršené i pro zalesnění, ke kterému pak nakonec stejně musí dojít, nechceme-li čekat na zmlazení další desítky let nebo trvale. To první se stalo např. v Jizerských horách (viz LP 4/05), a to k jejich velké újmě. Když se do několika let po uschnutí porostů (nevím, za jak dlouho) nálety nedostaví, mělo by se podsazovat, mimo část ploch natrvalo ponechaných spontánnímu vývoji. V podstatě vlastně zalesňovat jako na holinách, jelikož již není co podsazovat, ale za podstatně zhoršených podmínek. Že to přitom bude dost nebezpečné, fyzicky velmi náročné a drahé, je nabíledni.

K obnově na holinách

Perspektivně nejvyšší stabilita ekosystému se předpokládá při nejvyšším nahromadění biomasy jako potenciálního humusotvorného materiálu schopného postupně uvolňovat živiny (MÍCHAL 1994). Z tohoto hlediska mají ovšem výraznou přednost suché porosty, protože všechna jejich hmota nakonec spolehlivě zůstane na místě. Proto by se i na holinách po zpracování kůrovcového dříví měla alespoň jistá jeho část ponechávat v lese a tím zvyšovat disponibilní zásoba energie pro vývoj nového lesa. (Snad se to na Šumavě takto koná.) Jiný značný význam ponechaného dřeva pro následně možnou přirozenou či umělou obnovu netřeba rozvádět (např. jako záštity a zmlazovací substrát, životní prostředí pro řadu drobných rostlinných i živočišných organizmů).

K obnově holin se v ŠNP asi nebude všude využívat sekundární sukcese. Již dávno se ví, že skutečně sice existuje, vysokohorské polohy nevyjímaje, ale i to, že se za silně zhoršených obnovních podmínek a s přibývající vzdáleností semenných stromů její nástup značně zpožďuje, nebo se výjimečně nedostaví vůbec. Za mimořádně nepříznivých půdních a klimatických podmínek může totiž lokálně dojít až ke změně biomu (např. v rašelinný). Příkladů toho je v Evropě dost. Na sukcesi nelze tudíž v historicky dohledné době všude spoléhat, zejména kde máme zájem brzy nastolit fungování přírodě blízkých vývojových procesů. I k tomu může na Šumavě docházet.

Pro posílení biologické diverzity budoucí šumavské krajiny jsou však přirozeně se vyvíjející komponenty natolik důležité, že aspoň na částech suchých porostů i holin je nutné přirozenou sukcesi po pečlivém zhodnocení možností skutečně využívat. Pokud nemůžeme někde akceptovat dlouhou obnovní režii samotné přírody vleklou, natož nejistou sukcesí v řádu deseti- až staletí, tj. s dobovým výsledkem pro středoevropskou civilizaci dost málo přijatelným, pak tam sukcesi nutně musíme napomoci uměle, třeba jen kultivací pionýrských dřevin.

Jak dospět k různověkosti následných porostů

Napadají mne tři postupy z více možných (nemám v úmyslu kolegům na Šumavě radit; prostě sděluji svou představu pro diskusi):

a) vyloučením jednorázovosti obnovy na některých plochách větších než cca 1 (0,5) ha, určených k obnově tak, že část dílčí plochy, asi 30-50 %, se ponechá spontánnímu vývoji s dolesněním za 30-50 let, pokud k tomu do této doby nedojde samovolně,

b) sice jednorázovým zalesněním, ale dvěma typy funkčně odlišných dřevin: smrkem a pionýry s tím, že skupiny s pionýry budou doplněné cílovými dřevinami (případně i smrkem) za 30-50 roků,

c) jednorázovým zalesněním celé plochy jen smrkem (aspoň na středně úrodných stanovištích) s tím, že mladá až středně stará smrčina bude po 30-50 letech maloplošně doplněna vložením skupin mladších věkových stadií buď jiné dřeviny (po těžební přípravě), nebo se taková místa ponechají pro zmlazení libovolné místní dřeviny, nebo se v krajním případě znovu zalesní smrkem jako prvky věkové rozdílnosti na 30-50 % plochy; samozřejmě s přednostním využíváním přirozených porostních mezer, pokud se takové smrčiny nezačnou již dříve samy rozpadat a mezery v nich zmlazovat.
Dobrou naději na různověkost poskytne shora zmíněné ponechávání části větších holin zpočátku bez zalesnění. A to s tím, že právě lokální případná zpožděnost nástupu sukcesní vegetace pomůže tyto vynechané části zmladit, třeba za 30-50 i více let. Ve všech uvedených případech nejde o „dokonalou“ různověkost v řádu více než 5 desetiletí. K té může většinou dojít až v dalším generačním cyklu.

Na holinách (ostatně stejně jako pod suchými porosty) skutečně může vzniknout opět „špatný, stejnověký les“, jak jej předpovídá R. Holub. Ale jen tehdy, je-li jako takový, tj. špatně založen, nebo když vznikne spontánně. To první ale zdaleka není objektivně nutné, za jaké se to často vysloveně chybně považuje. To druhé pak bereme za milý dar přírody, ačkoliv s možnými, shora uvedenými peripetiemi.

K zalesňování smrkem

Vedle pionýrských dřevin by i smrk měl být jednou z hlavních dřevin zalesňování holin i suchých porostů, jak uvedeno shora (jd, bk výhradně do zástinu nějakých vegetačních krytů). Ale jiným než běžným způsobem celoplošnou jednotlivou sadbou. Takový postup totiž neřeší těžkou zalesnitelnost některých holin. Vedle velkých ztrát jednotlivě izolovaných sazenic vede k typicky pasečným jednovrstevným a stejnověkým porostům. Ty mají predispozicí k budoucímu rozpadu, nebudou-li vychovávány. A to by v parku být neměly. Jak to změnit, ukazuje spontánní vývoj smrkového lesa ve vyšších horských polohách. Zmlazuje se tam převážně v malých hloučcích o několika m2 kolem přirozených záštit s jejich volnými rozestupy. To je třeba napodobovat hnízdovou sadbou jen kolem záštit s hustým postavením sazenic v hnízdech (5-20 ks ve sponu do 0,5 m), ale s volnými rozestupy hnízd (okolo 5 m), nebo kultivací v „rotách“ (sdělím někdy později, viz také LP 9/04). To je postupy, které zvyšují naději na přežití sadby rychlým zapojením. Poté při vzájemné podpoře stromů uvnitř malých hloučků a volném prostoru mezi nimi nevyžadují žádnou výchovu. Přesto poskytnou odolnou smrčinu (viz Listárna LP 11/05) právě pro trvale volné postavení malých stromových kolektivů. Musíme si však být vědomi toho, že i takto kultivovaný smrk může poskytnout většinou také jen stejnověkou porostní část s převahou pionýrských genotypů, s kratším věkem, neschopných vývoje v genekologicky plně hodnotný závěrečný typ lesa v rámci klimaxu, ale aspoň, po dobu své existence, odolnější proti polomům. Genotypicky a věkově vhodný porostní typ může vzniknout až reprodukcí právě založené umělé smrčiny v rámci klimaxu „malým“ vývojovým cyklem v další generaci. S tím, bohužel, nic nenaděláme.

K ochraně proti zvěři

Problém zvěře, hlavně velké spárkaté, ve zvláště kritických oblastech, tedy i na Šumavě, bych nejraději viděl v jejím dočasném přemístění do záchovných obor a vyloučení volného chovu. Pro zákonný zákaz zakládání obor v národních parcích to asi nebude možné, ačkoliv by to bylo, podle mého názoru, ideální. Jestliže mimo park skoro všude jinde uživatelé honiteb i státní správa zajišťují krajně potřebnou, zásadní redukci zvěře na únosné stavy dost liknavě (škody zvěří totiž všeobecně neubývají), byla by taková situace v ŠNP dlouhodobě neúnosná, protože tragicky osudná (nerozvádím, co každý o zvěři v lesích ví).

Jelikož i nízké stavy zvěře dokáží přestavbu lesa silně zkomplikovat, bude Šumava muset být dlouho téměř bez zvěře. To se však bez skutečně radikálních změn v možnostech lovu a důsledném vynucování krajní redukce zvěře neobejde. Jinak se lze problému škod zvěří principiálně zbavit snad jen trvalým nadbytkem dřevinné složky potravy býložravé zvěře. Pak o její četnosti, která bez obav může oscilovat kolem nízké hodnoty, ale myslivecky ještě zajímavé a lovem snad i trvale udržitelné. To je však velmi dlouhodobý proces. Toho lze dosáhnout jen zajištěním masové obnovy všech možných dřevin, zejména záplavou měkkých listnáčů. To znamená nebývale velkým rozsahem jejich obnovy. Na Šumavě asi hlavně, bohužel, umělé pro nedostatek blízkých semenných stromů pionýrů. Aby nárosty listnáčů mohly odrůst do potravně pro zvěř významné vyspělosti a nebyly jí přímo hned na počátku likvidovány, musí mít po několik desetiletí od ní naprostý klid. To znamená za dočasně téměř extrémně nízkých stavů zvěře, ne-li žádné. Nebude-li možné uzavřít na Šumavě do obor zvěř, budiž do nich uzavírán les na plochách 20-50 ha. Prováděl to již koncem 19. století v jižních Čechách Wachtel vcelku úspěšně, stejně jako dnes to lze vidět v Rakousku či na severní Moravě.