MVDr. Jaromír Bláha – vedoucí programu Lesy v Hnutí DUHA, časopis EKO 1/2006
Podhoubím střetu koncepcí péče o Národní park Šumava není rozdílnost pouze odborných stanovisek, ale i přístupů k přírodě: tedy filosofií.
První přístup je postaven na názoru, že bychom měli ponechat vzorky přírody vlastnímu vývoji. Má pro to dva argumenty. Prvním, víceméně technickým důvodem je umožnit, abychom mohli vidět, jak příroda přímo neovlivněná lidskou činností vypadá a abychom z ní mohli čerpat informace pro hospodaření ve zbytku krajiny. Pro ilustraci: stojí za povšimnutí, jak velkou část prací publikovaných v českých odborných lesnických časopisech tvoří výsledky výzkumu z národních přírodních rezervací, které tvoří jen 0,9 % našich lesů. Představují totiž jedinou příležitost zkoumat u nás přírodní les.
Druhý důvod žádá dovolit existenci životním formám (druhům, biotopům, přírodním strukturám aj.), které se v kulturní obhospodařované krajině neudrží (ochrana přírody pro ni samu).
Nejde o žádný originální nápad. Na tomto principu jsou jen v Evropě založeny desítky národních parků a tisíce přírodních rezervací. Filozofickou rovinou tématu se zabývala například Sedmá generace č. 1/2005 nebo v širším kontextu konference Divočina jako fenomén integrální kultury (Zámek Klenová 2002) a následně sborník textů a obrazů Divočina – příroda, duše, jazyk.
Ochrana přírodních procesů (včetně všech stádií vývoje ekosystémů) jako cíl ochrany přírody ve vybraných chráněných území (kategorie I /typ rezervací/ a II. /národní parky/ dle IUCN) je již ve většině evropských zemí i světa etablována. Také zde v tomto přístupu probíhala v uplynulých dvaceti letech podobná diskuze jako nyní u nás. Rozhodneme-li se, že i v České republice chceme mít zachovaná území s nedotčenou přírodou a přírodními proměnami v reprezentativních vzorcích biotopů, pak to bezesporu budou na prvním místě národní parky a lesní rezervace. Téměř nikde ve střední a západní Evropě se však nedochovaly větší plochy lesa člověkem zcela neovlivněné. Proto budeme muset (podobně jako ostatní státy) vybrat méně antropizovaná území kulturní krajiny.
Další otázkou je zda jsou stávající národní parky a lesní rezervace pro tento účel dostatečně velkými a reprezentativními vzorky. Studie Birdlife international publikovaná v roce 2004 ukázala, že pro zachování přirozené biodiverzity v lesích je nezbytné vyjmout z intenzivního obhospodařování alespoň 20 % celkové plochy lesů a na 10 % vyloučit lesní hospodaření zcela. To jsou pro některé lesní inženýry, kteří se nedokáží smířit ani s třetinou Národního parku Šumava, dost těžko představitelná čísla.
V samotném šumavském parku pak na položené otázky dali jasnou odpověď experti Světové komise pro chráněná území (WCPA), kteří během své mise připravili podklady pro stanovisko Světového svazu ochrany přírody (IUCN): Má-li Šumava zůstat mezinárodně uznávaným národním parkem, musí vymezit dostatečně velké jádrové území (alespoň 30 – 40 % rozlohy parku do 3 – 5 let, tj. do roku 2008, která budou bezzásahová. Obdobné je i stanovisko Světového fondu ochrany přírody (WWF).
Čeští lesníci a ekologie
Druhá filozofie staví na postulátu, že lesy jsou člověkem natolik pozměněné, že je nelze ponechat bez další péče lesníků, aniž by došlo k vážnému poškození jejich funkcí. Podrobně tento přístup vysvětluje i Vladimír Krečmer. Krajní zastánci tohoto přístupu tvrdí, že les bez péče lesníků zcela zanikne, nebo že přírodní procesy neexistují a nelze je tudíž chránit.
Vladimír Krečmer ve svém příspěvku zmiňuje vystoupení Josefa Fanty v Senátu, „který ze svého pohledu ekologa nemá ohledně NPŠ žádné pochybnosti“ a „důrazně se proti lesníkům postavil“. Neříká ovšem, kdo je Fanta a co přesně řekl. Tedy: Josef Fanta je lesník, profesor univerzity v Amsterdamu a Wegeningen. Coby představitel nadace FACE se podílel na projektech zalesňování Krkonoš. Na Šumavu jezdí svým holandským studentům ukazovat jak vypadají výsledky různých rozdílných přístupů k managementu národních parků v praxi. V senátu řekl: „Čeští lesníci jsou vynikající lesníci a manažeři, ale špatní ekologové“.
Jeho slova vyvolala mezi českými lesníky, kteří sami považují česko-rakouskou lesnickou školu za nejlepší na světě, bouři rozhořčení. Profesor Fanta svá tvrzení obhajuje v článku Staleté lesnické pravdy přestávají platit, kde píše: „V 50. letech minulého století mělo tehdejší Československo pravděpodobně nejlepší lesnicko-ekonomickou školu v Evropě. Totalitní režim ji zlikvidoval. Současné pěstování lesů v ČR je především technická disciplína. Ze srovnání české a zahraniční literatury je vidět, že ekologickému výzkumu lesa se v ČR nějak nedaří. Je na nižší úrovni než ve vyspělých evropských zemích. Zřejmě se mu nedostává takové pozornosti jako jiným lesnickým disciplínám“.
Názor profesora Fanty – lesníka, který může srovnávat stav oboru u nás a ve světě, stojí za zamyšlení. České lesnické hospodaření se v 70. letech během „socialistické industrializace lesnictví“ skutečně vrátilo ke svým kořenům konzervativní rakousko-uherské lesnické školy, která masově zaváděla smrkové monokultury a holoseče. Zatímco jinde ve světě význam ekologie ve výuce lesnictví jde až k oddělení škol a universit Forest Ecology (pro vedoucí pracovníky) a Forestry (pro lesníky a techniky) nebo ke zřizování specializovaných lesnických škol například pro hospodaření s vysokohorskými lesy Švýcarsko), u nás je např. na brněnské lesnické fakultě ekologie lesa pouze dvousemestrovým vyučovacím předmětem a ochrana přírody dokonce předmětem nepovinným. I na našich přírodovědně zaměřených školách je předmět „conservation biology“ novinkou. Zde je patrně odpověď na otázku, proč debata o cílech ochrany přírody a managementu národního parku má v České republice patnáctileté zpoždění za západní Evropou.
Omyl na obou stranách
Pokud jde o věc samotnou, začněme upřesněním: Gradace lýkožrouta smrkového (Ips typographus) se v NP Šumava rozvinula do frontálního napadení smrků s plošným rozpadem stromového patra pouze ve vyšších polohách na Modravsku, tedy v oblasti horských lesů a smrčin s převažujícím přirozeným zastoupením smrku v druhové skladbě. Nikoliv v nižších polohách, kde byly původní smíšené lesy nahrazeny umělými smrkovými monokulturami, jak je často mylně veřejnosti prezentováno.
Vladimír Krečmer má pravdu, když říká, že se ekologové, kteří tvrdili, že se kůrovec ve vyšších polohách nepřemnoží, velmi mýlili. Obdobně se velmi mýlili lesníci, kteří říkali, že se zde les již neobnoví a místo něho zůstanou kamenité sutě, či smilkové stepi. S problémem obnovy lesa se setkáváme na některých holinách na extrémních stanovištích, nikoliv na plochách, kde stojí či leží suché stromy zajišťující mladým stromkům alespoň částečný stín, ochranu a živiny.
S faktem, že les vyrůstá na kůrovcem napadených plochách zcela samovolně znovu a to dokonce lépe, než se předpokládalo, a s lepšími předpoklady budoucí existence lesa oproti uměle vysázeným srkům na holinách, se zdaleka nejen lesníci obtížně smiřují. Mladé stromky zde vyrůstají bez ladu a skladu, bez řádu a řízení. Mnohem horší je pro mnohé z nás pohled na suché stromy a jejich pahýly, navíc na tak velké ploše. Něco takového neznáme a přinejmenším první pohled děsí. Teprve pokud takovým „lesem pahýlů“ procházíme a vnímáme jeho život, stísněnost z nás opadává. Je to logické: stádium rozpadu lesa má vždy největší biodiverzitu. Les s uschlými stromy zdaleka není mrtvý, ale právě naopak. To ovšem ten, kdo se dívá z dálky nevidí a nelze se divit jeho obavám o další osud hřebene Šumavy.
Kůrovec vyvrací pověry
Ale je to všechno něco nového? Je to opravdu experiment, jehož výsledky právě poznáváme? Nebo dokonce slovy Vladimíra Krečmera „jednostranně pojatý experiment charakteri destrukčního výzkumu“? Kdepak. To všechno tu už mnohokrát bylo. Jeden z největších současných znalců Šumavy, geograf Pavel Hubený, zveřejnil na základě dlouhého studia historických dokumentů v loňském roce v časopisu Šumava rekonstrukci vývoje lesů v oblasti Modravy. Dokládá, že se lesy, v těchto možná specifických podmínkách vysokohorských smrčin, slatí a rozsáhlých podmáčených lesů obnovují nejméně posledních 500 let prostřednictvím velkoplošných kůrovcových kalamit. K podobným rozpadům tedy docházelo dávno před tím, než sem přišel člověk a stav lesů hospodářskými zásahy narušil. Přitom po každé takové kalamitě zjevně vždy vyrost les nový. Bude tomu tak i nyní. Les však bude asi vypadat na některých místech jinak, než jsme zvyklí z hospodářských porostů.
Kůrovec vyvrátil i mnoho dalších pověr. Třeba o tom, že kůrovcovou kalamitu lze lesnickými zásahy zastavit nebo, že se množí geometrickou řadou, dokud nesežere všechny smrky. Nebo, že včasnými asanačními zásahy můžeme vždy přemnožení kůrovce předejít, že kůrovcovou kalamitu zastaví smíšené lesy atd. Taková poučení jsou nám potřebná
Využijme je právě pro stanovení správné strategie boje s kůrovcem, nikoliv však v národním parku, ale v hospodářských lesích, kde se v důsledku postupného oteplování klimatu očekává hromadné hynutí smrkových porostů. Obdobně při obnově hospodářských lesů využijme další poznatky z národních parků a rezervací, kde zajistíme ochranu přírodních proměn biotopu: například znalosti toho, jak se ve vyvíjejících se podmínkách mění druhová skladba lesů.