Autor:Ing. Vladimír Krečmer CSc., časopis EKO 1/2006
Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí Senátu Parlamentu ČR uspořádal v loňském roce seminář na téma, které souvisí s návštěvou senátorů v Národním parku Šumava (NPŠ).
Po úvodních slovech předsedajícího exministra Bedřicha Moldana a ministra ŽP Libora Ambrozka vystoupil s informacemi o NPŠ, s důrazem na problematiku ochrany přírody ve vývoji jeho členění na zóny, náměstek ministra František Pojer. Poslanci, reprezentanti veřejné správy a starostová šumavských obcí vystupovali s konkrétními problémy, otázkami k územnímu plánování, podmínkám života, zaměstnanosti, majetku obcí a využívání oblasti z hlediska podnikání, zejména turismu, přístupnosti NPŠ i bezpečnosti na turistických trasách.
Důrazně se proti lesníkům postavil Josef Fanta, který ze svého pohledu ekologa nemá ohledně NPŠ žádné pochybnosti. Také jeho příspěvek byl jedním z těch, jež napovídaly, že dnešní stav NPŠ není výsledkem propracované strategie v zacházení s mnoha desítkami tisíc hektarů kulturní krajiny, ale spíše rezultátem aplikace původních axiomů a hypotéz, na jejichž vady a rizika bylo od počátku upozorňováno. Popírání důsledků přemnožení kůrovcovitých se v praxi ukázalo jako nesprávné.
Možnost velkoplošné destrukce lesních ekosystémů přemnoženými kůrovcovitými byla od počátku dokládána jedněmi vědci a odborníky, jinými za vydatného přispění nadšenců pro ekologii zásadně negována a odmítána. V NPŠ byl zahájen jednostranně pojatý experiment charakteru destrukčního výzkumu ve velké „přírodní laboratoři“.Nepředpokládaný výsledek a popíraná možnost velkoplošně destruovaného stavu lesních porostů se dostavily.
Nabízí se otázka, zda byla víra a nadšení vkládány do správných hypotéz. Jejich prosazovatelé k dnes patrným efektům mlčí. Vědec i nadšenec se přece mohou mýlit, v tom hanba není, věda sama je proces omylů a jejich oprav.
V našich národních parcích nejde jen o žíry kůrovcovitých, ale i o jiné možnosti velkoplošné destrukce horských lesů. Můžeme na to nahlížet jen jako na další tématiku přírodovědného výzkumu přírodních procesů? Nebo jde o urgentní podnět zabývat se riziky velkoplošných změn přírodních procesů v možné živly s následky pro kulturní krajinu? Přestože MŽP ČR zná už dlouho výsledky vědecké metody ekonomického hodnocení změn přírodních procesů lesních ekosystémů, přestože u našich slovenských sousedů mají velkolepou příležitost ke studiím takového velkoplošného účinku přírodního procesu v TANAPu, nebylo na semináři o tom slyšet. Jestliže dne udeřil orkán v TANAPu, zítra může v NPŠ! Nemělo by být podnětem, třeba k úvahám, co by měl mít v takovém případě na zřeteli státní orgán odpovědný za životní prostředí? Pouze příležitost k sledování, jak si s tím „matka Příroda“ poradí? Bylo by snad scestným myšlením překonaného antropocentrismu, kdyby se uvážily i hrozby živlů pro prostředí kulturní krajiny?
Odumírající lesy – záměr nebo pochybení?
Pro charakter sporů kolem NPŠ je příznačné, že při jednání s misí IUCN v roce 2002 byli někteří z přítomných vědců ochotni připustit, že došlo k omylům. Ti však, jimž bylo od počátku „vše jasné“, se k tomu vyjádřili, že se jedná (cituji ze zprávy IUCN) o zradu. Pozoruhodně formulovaný termín pro ochotu přiznat omyl v hypotézách! Jako by nešlo o vědecké záležitosti, ale o svatou víru. Bohužel, zdá se, že ve hře je nejen věda, ale též ideologie, někdy až parareligiózní zaujetí pro tu jedinou, svatou pravdu. Pod jejím štítem je nyní veřejnost zvána obdivovat se v NPŠ novému krajinnému rázu s alternativní „estetikou“ suchých horských lesů. Není snad odvahy či jen chuti otevřeně doznat, že se původní hypotézy neosvědčily?
NPŠ asi nevypadá podle zakládajícího vládního nařízení 163/1991 Sb., když místo prezentace ochráněných ekosystémů horského lesa a zachovaného krajinného rázu se nabízí cíl původně nezamýšlený – sledovat sukcesi na rozlehlých, kůrovci destruovaných plochách.
Přesto byl jistý zásadní krok MŽP ČR učiněn. Uvažte citaci z 6. metodického pokynu MŽP o zónách národních parků (Věstník MŽP 14/2004): „V podmínkách střední Evropy nejsou stávající ekosystémy v naprosté většině případů ve stavu, kdy by je bylo možno ponechat zcela bez zásahu. Proto pojem „ponechání bez zásahu“ zahrnuje odůvodněné množství následujících činností.“
Na semináři se však nikdo nezabýval novým, tak zásadním posunem v pojetí „bezzásahovosti“, ani tím, co k takovému závěru po letech uplatňování zcela jiných názorů bylo zapotřebí. Vývoj destrukce lesů v NPŠ byl (tentokrát vlivem žíru přemnoženého hmyzu) přece předvídán a léta vědecky dokládán v odborné literatuře, na řadě seminářů či konferencí a analyzován ve studii vydané dokonce samým MŽP ČR roku 1999. Příště může horské lesy velkoplošně ovlivnit jiný destrukční faktor.
V pokynu MŽP ČR jde sice jen o poznámku pod čarou v čl. 2, výčet účelných činností by mohl být ještě širší. Je to však vyjádření zcela principiální po mnoha letech sporů právě o to, zda se máma na přírodu a její procesy v jádrové zóně vždy „jen dívat“. Tak ještě roku 2003 vyjádřil představitel Duhy jednoznačně stanovisko tohoto hnutí k velkoplošné destrukci lesů v NPŠ: „nechme to být a sledujme co to udělá“.
Není chuti zamyslet se nad tím, že vlastně nebyla řádně projednána samo podstata ideových sporů – vztah člověka a přírody v rámci různých větví postmoderní ekologické filosofie? Tak zásadní otázky ovšem žádný mnohohlavý seminář neobsáhne, což ukázala i obsáhlá diskuse, která mapovala charakter rozložení ideových přístupů k vlastní problematice NPŠ v naší společnosti. To ovšem už uskutečnily četné semináře, symposia a konference v uplynulých dlouhých letech existence NPŠ. Z velkých akcí v roce 2005 jmenujme např. VIII. Sněm českých lesníků v květnu v Srní a panelovou veřejnou zářijovou diskusi ve Volarech, za účasti poslanců a představitelů veřejné správy krajů i obcí. Byly zde formulovány konkrétní problémy, přednesena stanoviska politiků, podněty a otázky představitelů veřejné správy, vědců i občanů zejména k odpovědnému státnímu orgánu – MˇP ČR.
Látky je tedy už velké přehršel a je otázkou, co další seminář na totéž téma přinesl nového. Vše co zaznělo, bylo slyšeno už dříne. Potěšitelné bylo, že se obě názorové strany obešly bez napadání a velkých emocí. Také vystoupivší Vladimír Just, známý šťavnatou, protilesnicky orientovanou terminologií, se v této nebulvární, profesorem Moldanem nastartované, atmosféře diskuse omluvil předsedovi Výboru Senátu k jeho připomínce za své vyjádření v tisku.
Obsese odborností mne vede vyslovit se k jedinému vystoupení, ke kterému by měla následovat omluva. Hejtman Jihočeského kraje Jan Zahradník byl totiž jedním diskutujícím okřiknut za své, naprosto oprávněné otázky k rizikům destrukce horských lesů (zmínil mezi nimi povodně). Diskutér argumentoval tím, že ani při mnohem větší destrukci lesa imisemi v Krušných a Jizerských horách nedošlo k podstatné změně odtokových poměrů. Proč se toho máme obávat na Šumavě?
Pravděpodobně měl diskutér nedostatek informací, a tím užil fakt v nesprávné aplikaci. Kdyby totiž šlo o cílený argument „advokáta bezzásahovosti“ v NPŠ, vědoucího o čem mluví, pak by to bylo užití faktu v zavádějící, nesprávné interpretaci. Chci tím připomenout, jak se složité problémy mohou někdy řešit nebezpečně rychle°čím méně o nich známe, tím snáze!
Princip předběžné opatrnosti v zapomnění?
Zdá se, že seminář neslyšel nic z podstaty problému, jenž už desetiletí ovládá spory kolem NPŠ. Ministerstvo ŽP mění řešení dlouhodobé problematiky, zejména postupů v nakládání s parkem v toku času, pojmu bezzásahovosti a postupů na plochách jí věnovaným. Nejde o volání po „účetní revizi“. Slyšíme-li však po bavorském vzoru, že si to přece ČR může dovolit, pak by průhledné bylo uvést i konkrétní kalkulace: kolik to činí z nevyužité příležitosti, kolik ze změn přírodních procesů (jež jsou v lesích mimo park hodnoceny jako poškozování přírody) atd. Nejde o pouhé desítky či stovky miliónů korun. Kalkulované částky jsou přece známy, leč ona čísla se veřejnosti neuvádějí.
Ve vývoji ochrany přírody jsou nesporně pozitivní momenty určitých změn! Proč se o nich mlčí? Když jsem např. v roce 1993 hovořil s dr.Biebelriethrem, tehdy ředitelem našeho vzoru – Bavorského národního parku, v jeho bezzásahové části byly např. lesní cesty (jako přírodě cizí nežádoucí objekty) ještě zavaleny vývraty. Požární prevence také ještě nebyla pokládána za přípustnou, protože požár lesa měl být jen jedním z přírodních procesů. Vývraty v toku bystřiny byly hodnoceny jenom jako zmnožení ekologických nik vodního ekosystému a zvýšení biodiverzity v korytě.
V prosinci 2004 však předložilo MŽP ČR „kulatému stolu“ ve Vimperku elaborát návrhu strategie, kde jsou již v zóně přenechané přírodě nutné lesní cesty uznány, také požární prevence a další zásahy. Výše už citovaný 6. metodický pokyn MŽP. Podstatné jádro letitých sporů o pojetí „bezzásahovosti“ začíná u nás vypadat jinak. Také začátek „bezzásahovosti“ podle IUCN se z původně pouhých několika let „přechodného období“ více protahuje. Mění se i odborný termín pro ni, i ta plocha NP, přenechávaná volnému průběhu přírodních procesů, se od původních doporučení IUCN pro II. kategorie parků (75 % plochy) hodně zmenšuje. Snad tedy i o těch rizicích bychom mohli racionálněji pojednávat podle principu předběžné opatrnosti dříve, než se jejich „výzkum“ dočká skutečných efektů. Pojednávat třeba i proto, abychom na ně byli připraveni.
Česká odborná mise v TANAPu poznala důsledky překvapení živly, když byla seznámena s tím, jak na obrovském vývratišti po orkánu z 19. 11. 2004 tzv. ekologisté nechtěli slyšet o uvolňování cest, protipožárních pásech či odstranění závalů z koryt bystřin. Teprve požár v červenci 2005 s možnými tragickými konci snad utlumil až hysterické protesty. Zůstává problém – jak zacházet s plochou obrovského vývratiska?
Co se týká bystřin v NPŠ, překážky v průtočnosti koryt ještě za důvod k možnému zásahu uznány nejsou; jen „revitalizace vodního režimu“. Má se snad počkat na výsledem dalšího „výzkumu“ – tentokráte toho, co v kulturní krajině dokáže se závalem v korytě velká voda? Ekologové ovšem míní, že taková překážka v korytě toku „se jen kousek posune“. U nás byl slyšen skoro neuvěřitelný argument, že „Modrava je dost daleko a do Sušice ani Prahy to nepřijde, tak čeho se bát“.
Poznatky z TANAPu vedou k doporučení přípravy krizového plánu. Nejedná se jen o antropocentricky hodnocené možné následky žírů kůrovcovitých, ale vůbec o rizika velkoplošných destrukcí horských lesů (také bořivým větrem, sněhem atd.) v národních parcích. Plán by byl velmi užitečný např. rozvahou, kdy by bylo nutné zničený les obnovit a kde ponechat sukcesi v rukou přírodě – opět s hledisky rizik a jejich zvážení včas a v klidu. Pomohl by zvládat počáteční zmatky a „postmoderní hysterii“ v případech velkých destrukcí lesa. Pokud by ovšem nebyla hlubinná ekologie uznána za veřejně prospěšný filozofický základ vztahu člověka a přírody v krajině, kterou zveme krajinou kulturní. V ní park není osamělým ostrovem. Podle hlubinné ekologie by bylo velice jednoduché, jak to vystihlo již citované stanovisko hnutí Duha k velkoplošné destrukci horských lesů v NPŠ z roku 2003. Příroda si nesporně vždy poradí! Proč se zabývat s riziky pro kulturní krajinu – životní prostředí ba osudy lidí?
Název MŽP obsahuje pojem „životní prostředí“. Avšak co se bioty týká, jde zde čím dál, tím více jen o ochranu přírody pro přírodu samu. To však na státní orgán životního prostředí nestačí, starat se jen o jednu z jeho složek – ochranu přírody. Mělo by přece jít i o životní prostředí kulturní krajiny, o životní prostředí člověka. V tom případě o odborné souborné a tedy týmové analýzy s bez zaujatosti předem stanovenými axiomy jako podklad pro rozhodnutí politická. A to je docela jiný problém, než jaký uznává ekologistické nadšení či ekologičtí extrémisté.
Po letech dalo by se už vážně hovořit i o zaměření a odpovědnosti kompetentního státního orgánu. Na onu odpovědnost semináře a podobné akce už dlouho ukazují; nemohou ji však řešit. Napomůže půda Senátu a přítomnost členů Parlamentu, aby se problém NPŠ po 14 letech od jeho založení rozhýbal ne jednostranně, ale komplexně, víc podle souboru věd, než podle apriorních postulátů a mediálních tlaků, odpovědně a důrazně? A to i ve vlastní, enviromentalistiky plynoucí podstatě problémů (vztahy přírody a člověka v kulturní krajině)?
Čtyři hodiny v Jednacím sále senátu byly časem, jenž přinesl jen opětně potvrzení setrvale nejasné situace, související s rozpolceností názorů, týkajících se – ať profesně nebo z osobních zájmů –ochrany přírody a životního prostředí.