Václav Skuhravý (na www.sumava21.cz zveřejněno v březnu 2005)

Šumavský národní park se stal v minulých letech vzhledem ke kalamitě lýkožrouta smrkového součástí kampaní v tisku, rozhlasu a televizi. Suverénně se o jeho problematice vyjadřovalo mnoho pracovníků, kteří se chtěli většinou jen zviditelnit, nebo získat honoráře za články v tisku.

Úvodem bych se chtěl zmínit o tom, jak známý americký fyzik Robert Park provedl rozbor toho, čím se liší racionální vědecké výsledky od pseudovědy. Vyjádřil to v sedmi bodech, z nichž na prvém místě stojí toto: Pseudověda vstupuje na veřejnost především propagací v médiích – v televizi a v rozhlase, kdy slyšené slovo nemá u posluchače příliš dlouhé trvání, či v tisku, který informuje z jednoho dne na druhý a často a rychle mění názory. Jejich zprávy však ovlivní velký počet posluchačů. Vědečtí pracovníci uveřejňují své poznatky s určitým zpožděním ve vědeckých časopisech. Ty mají obvykle nízké náklady, a proto dopad těchto prací na čtenáře je podstatně nižší.

Prvá skupina obvykle nebere v úvahu všechna dostupná fakta, ale vybírá si především ta, která odpovídají jejich zájmům a představám. To znamená, že uveřejněné údaje bývají často neobjektivní.

Uvádění nesprávných dat

Nejsou uváděna data o tom, že v Bavorsku bylo lýkožroutem zničeno téměř 4000 ha smrkových lesů, kdežto v české části Šumavy 2500 ha. Stále je zdůrazňováno 1150 ha holin na české straně, ale 270 ha holin na bavorské straně jakoby nebylo.

K největším chybám dochází při popisu mrtvého lesa v Bavorském lese. Zdůrazňuje se, že v něm na 1 ha roste již okolo 4500 stromků. Tento počet je však výjimečný. Bavorská strana v oficiálních datech uvádí, že na 30 % výměry parku stromy nerostou. Každý z českých návštěvníků Šumavy má možnost vidět, že v bezzásahové zoně, kromě pruhů kolem cest, roste jen málo nových stromků. Na bavorské straně bylo odlišné složení lesních porostů, v nichž se vyskytovalo mnoho jeřábů, které dávají vznik novému potomstvu. Ale přesto z původních 71 % smrků vzrostlo jejich množství na 78 %, a druhová diverzita se snižuje v neprospěch listnatých dřevin. Nepíše se o tom, že na ploše okolo 65 % výměry Národního parku Bavorský les se zásahy proti lýkožroutu smrkovému prováděly zcela shodně jako tomu bylo v Národním parku Šumava. Píše se, že v NPBL stoupl počet návštěvníků. Zkrátila se však doba jejich pobytu. Počet těch, kteří se tam rekreují, je stejný nebo nižší. Neuvádí se, že v NPBL bylo od roku 1970 povoleno vytěžit 42.000 m3 dřeva a v roce 1982 bylo sníženo na 28.000 plnometrů. Národní park Šumava byl však považován za lesní závod, v němž na prvém místě stojí těžba.

Zonace Národního parku Šumava

Tento problém je v současné době velmi aktuální, při čemž zvláště důležité je to, která území by měla být zařazena do prvých zón.

Hlavní hlediska pro zařazení do prvé zóny:

● Území s přirozenými společenstvy, jedinečná pro Šumavu z lesnického, zoologického a botanického hlediska.

● Území prvých zón by měla tvořit pokud možno jediný celek a navazovat na podobná území v NPBL.

● Území, jež svou estetickou krásou tvoří základ pro další rozvoj území.

● Území, jež celá nebo svými částmi budou studijními plochami pro dalších 10-50 let.

● Území, jež se vlivem lýkožrouta smrkového v dohledné době nestanou opět příčinou sporů o problematiku celé Šumavy.

Psal jsem o této problematice již před třemi lety ve Zpravodaji ministerstva životního prostředí a v knižní publikaci “Lýkožrout smrkový a jeho kalamity“ (2002) a chtěl bych tam uvedená fakta zopakovat či rozšířit.

Jde o tato území:

1/ Oblast dnešní bezzásahové zóny o rozloze okolo 1400 ha podél bavorských hranic, jižně od cesty Březník – Roklanská hájovna. Nepovažuji sice tuto oblast za nejcennější na Šumavě, ale vzhledem ke srovnávání s Národním parkem Bavorský les a jeho prvou zónou za velmi důležitou pro sledování vývoje lesa na české a bavorské straně státní hranice.

K této zoně by měla být připojena celá oblast Luzenského potoka od Březníku ke hranici s Bavorskem a na západní straně svahové východní části obou Mokrůvek až ke státní hranici. Z hlediska výskytu lýkožrouta smrkového je tato část Šumavy bezproblémová.Tato oblast o cca 2800 ha by byla středem příhraniční prvé zóny. Patří k ní tato rašeliniště: Hraniční slať, Luzenské slatě, Březnické slatě, Blatenská a Šumenská slať a čtyři Roklanské slatě.

Bylo by vhodné připojit k této oblasti asi 2 ha plochy osázené jeřábem, která by byla ponechána bez zásahu člověka a do budoucna by sloužila ke sledování vývoje jeřábu v horské části Šumavy.

2/ K této prvé zóně by na západě navazovalo území kolem Biskupské slatě s částí likvidovaných porostů smrku pod Černou horou, a dále oblast horských pastvin s rašeliništi Spálenou, Silniční, Tabulohorskou, Bukovou slatí a slatí na Knížecích pláních, jež na západě končí rozsáhlým Ždárským rašeliništěm. Zde přecházejí porosty pastvin samovolně v les a je tu jednou za staletí se objevivší možnost sledovat vznik lesa od jeho počátku. Sám bývalý ředitel Národního parku Bavorský les Dr.Bibelriether, jenž vedl park po dobu více než 20 let, mi řekl, že Správa Národního parku Šumava snad ani netuší, jakou jedinečnou výzkumnou plochu má pro sledování rozvoje lesa od počátku jeho vzniku. Tato oblast může zaujmout okolo 2000 ha. S ohledem na lýkožrouta smrkového by toto území bylo bezkonfliktní.

3/ Na východě od dnešní bezzásahové zóny by mohla vzniknout třetí část prvé zóny s nejvýznamnějším komplexem rašelinišť na Šumavě – Rokytskými slatěmi, a dále pěti Údolními mlynářskými slatěmi, Přední a Zadní mlynářskou slatí, Rybárenskou slatí a Malou a velkou Šáreckou slatí. Zaujímala by okolo 2500 ha. Z hlediska lýkožrouta smrkového je toto území zranitelné, protože tu smrkové porosty tvoří skoro polovinu plochy. V této části prvé zóny by měly být povoleny v případě nutnosti zásahy proti lýkožroutu smrkovému.

4/ Za čtvrtou oblast prvé zóny pokládám souhrn rašelinišť od Velké nivy, přes Malou nivu, blatkové rašeliniště nad Mrtvým luhem, Mrtvý luh a Malý luh. Bylo by vhodné do této zóny včlenit i plochu bývalého vytěženého rašeliniště, jejíž části postupně samovolně přešly v les v různých obdobích a je tedy významnou výzkumnou plochou do budoucna.

Většina těchto ploch leží na pravém břehu Vltavy, domnívám se, že by k nim měla být připojena i Velká niva, ačkoliv je oddělena silnicí od ostatních částí.

Zde lze diskutovat o tom, jaký režim vzhledem k vodním sportům by měl být zaveden v okolí řečiště Vltavy. Vodáctví zde představuje důležitou součást turistky, a proto by na levém břehu Vltavy zvláště kolem Mrtvého luhu měla vzniknout odpočinková místa pro vodáky a zřetelně vyznačena I. zóna na pravém břehu Vltavy. Mělo by být také jasně dáno ve známost, jaký vodácký režim by tu vládl při různém průtoku vody ve Vltavě. Plocha této prvé zóny by měla výměru asi 1800 ha.

Z hlediska lýkožrouta smrkového by byla bezproblémová, protože její povrch tvoří listnáče a borovice blatka a blatková kleč.

Celkově by tedy mohla mít prvá zóna v prvé etapě více než 8000 ha a podle zkušeností získaných v průběhu pěti let, kdy by se neprovádělo její další rozšiřování, by byly získány zkušenosti pro další postup.

Prvé zóny a rašeliniště

Do prvé zóny by tedy bylo zařazeno 30 ze 74 rašelinišť Šumavy. Ta rozlohou zaujímají více než polovinu plochy šumavských rašelinišť a z ekologického hlediska tvoří její nejcennější část. Byla by soustředěna do dvou oblastí – příhraniční od Rokyských slatí až po Ždárské rašeliniště a do Šumavského luhu. Místo velkého počtu prvých zón, jimiž jsou dosud rašeliniště krytá blatkovou klečí, by okolo 40 rašeliništ se stalo rezervacemi v rámci Národního parku Šumava.

Jsem přesvědčen o tom, že těmto rašeliništním rezervacím by tímto rozhodnutím nehrozilo v rámci Národního parku žádné nebezpečí. Odpadly by neshody a spory o případné zásahy proti lýkožroutu smrkovému v případě jeho výskytu kolem těchto rašelinišť.

Představy o Národním parku Šumava

Národní park Bavorský les je svou koncepcí daleko kladněji vnímán obyvateli Německa, než obyvateli tohoto parku a jeho okolí. Obdobně tomu bude u nás. Český návštěvník Šumavy má představu o Šumavě jako o krásném pohoří, jež na rozdíl od ostatních hraničních hor zůstalo nejméně ovlivněno imisemi. Jsou v něm krásné lesy, jimiž se dá pohodlně chodit a v obdobích mimo dvě hlavní turistické sezóny (kdy v létě je dáno především milovníkům cyklistiky a v zimě milovíkům lyžařských sportů) bude patřit milovníkům procházek a sběračům hub. Snaha zachovat zde současné porosty bude převažovat nad snahami o rozšiřování ploch mrtvého lesa.

Musíme si však uvědomit, že stav přírody nezůstane do budoucna zcela takový jako stav dnešní. Budeme-li se snažit ekosystémy ovlivňovat, bude záležet na tom, do jakého stavu z minulosti je chceme vrátit.
Připomeňme si Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína, kteří jsou dnes považováni za velké ekology, kteří proměnili bažinaté Třeboňsko v líbeznou krajinu. Kdyby však v době jejich činnosti byl u zemské komory hofmistr pro životní prostředí, nebyl by panu Vilémovi z Rožmberka stačil celý výnos jeho statků na pokuty, jež by dostal za zásahy, které v přírodě provedli jeho pracovníci..

Proto bych uvítal, aby veškeré problémy související se Šumavou byly hodnoceny na odborné úrovni a nikoliv prostřednictví rozhlasu, tisku nebo televize. Aby se nepsaly otevřené dopisy, ale problémy byly důkladně prodiskutovávány.