Milan Sláma (psáno v lednu 1997, na www.sumava21.cz zveřejněno v březnu 2005)
V poslední době se převážně v České televizi (v pořadu Nedej se) a částečně i v televizi Nova několik pořadů zabývalo špatným stavem lesů na Šumavě. Důvodem bylo přemnožení kůrovců. Problém to není nový, táhne se již dlouhou řadu let.
K situaci se vyjadřuje a do různé míry ji ovlivňuje řada odborníků i neodborníků, profesionálů i dobrovolných pracovníků ochrany přírody, i řadových občanů, kteří mají zájem o udržení krásné přírody na Šumavě, i sdělovacích prostředků. Televize se víceméně snaží ovlivnit veřejné mínění podle vlastního přesvědčení a podle toho také volí účastníky natáčených pořadů. Jejich názory nejen že nejsou jednotné, ale jsou často tak protichůdné, že je to až zarážející. Je vidět, ž ani vědecké tituly nejsou zárukou toho, že dotyční problematiku ovládají. To, že je někdo vynikajícím odborníkem v některém biologickém oboru, může být i ekolog, neznamená, že má o problematice kůrovců základní odbornou představu. Posluchač nemá vůbec možnost si udělat objektivní úsudek, pouze může konstatovat, že se jedna strana, velmi jemně řečeno, zcela jistě mýlí. Často tyto názory patří spíše již do říše snů a iluzí než na televizní obrazovku, a to u tak závažného problému, jako je osud desetitisíců hektarů nejzachovalejších horských lesů v České republice, by nemělo být. České televizi je však třeba poděkovat za to, že se problém Šumavy zveřejnil a snad se i bude řešit.
Prof. Stolina v 11. čísle Lesnické práce z r. 1996 uveřejnil článek, v jehož závěru píše o nutnosti likvidace lýkožrouta smrkového (Ips typographus) v NP Šumava. Článek je napsán vysoce odborně a nezapře, že jeho autorem je vysokoškolský profesor. Se závěrem lze jen souhlasit. Já bych si dovolil napsat názor svůj, který je záměrně oproštěn od všech odborných výrazů, pouze uvádím často používaný termín „samoregulace“, který podle mne obecně vystihuje jádro všech problémů a sporů. Názory mám podepřeny životními zkušenostmi, praxí ve výzkumu, provozu i literaturou. Se škodami kůrovců jsem více nebo méně intenzivně přicházel do styku jako amatér od r. 1947 a jako profesionál od r. 1953. Zažil jsem prakticky vše, co se u nás dělo od poválečné kalamity až po současný stav. K napsání tohoto článku jsem byl částečně vybídnut, částečně jsem považoval za nutné se vyjádřit sám.
Základní otázkou je, zda si má příroda poradit sama, t. j. ponechat kůrovce neomezeně jejich vývoji (samorgulaci), nebo zda je má člověk uměle likvidovat. V našem případě jde pod názvem kůrovec v podstatě o dva druhy brouků z čeledi kůrovcovitých, především o lýkožrouta smrkového – Ips typographus (Linnaeus) a v menší míře o lýkožrouta menšího – Ips amitinus (Eichhoff).
Samoregulační schopnost lesa vypořádat se s kůrovci je samozřejmá a platná, otázkou je jen, za jakých schopností. Ukázky možné samoregulační schopnosti jsou známé z literatury, ale přišel s nimi do styku prakticky každý provozní lesník,. I tomu pečlivému se jistě stalo, že mu z nějakých důvodů unikl napadený strom, nebo i skupina stromů, které včas nezpracoval. Očekával, že dojde k napadení dalších sousedních stromů, a k tomu nedošlo. Možnosti byly pouze dvě. Prvou je odpor prostředí – ptáci, ještěrky, draví brouci, paraziti, houby,… atd. zahubili část populace a další část uhynula „zalitím“ při náletu na zdravé stromy. Druhou možností bylo, že vyrojení brouci odlétli na vzdálenější lokalitu, kam je přilákal nějaký atraktivní materiál po těžbě, vývrat, oslabený strom, lapák apod. a dojem o „samoregulaci“ byl mylný. Tyto případy jsou samozřejmé a běžné, platné podle okolností, různě podle suchých a deštivých let, podle kvality porostu a zejména podle početního stavu lýkožroutů.
Musíme vzít na vědomí, že kůrovci jsou samozřejmou součástí lesa, nelze je úplně vyhubit, ale je možné je udržet v základním stavu, kdy nepůsobí podstatné škody a nejsou schopni ohrozit další existenci smrkových porostů. Jakmile dojde k částečnému přemnožení lýkožroutů, třeba po včasném nezpracování polomů, přísušku, větším výskytu václavky, ponechání zbytků po těžbě apod., přechází možnost „samoregulace“ bez vzniku dalších škod (mám na mysli vznik ohnisek, nebo nežádoucího proředění porostů) převážně již do kategorie spíše zbožných přání. I zde však výjimka potvrzuje pravidlo a za příhodných, zejména povětrnostních podmínek, nemusí dojít k velkým škodám. Dojde-li však k silnému přemnožení lýkožroutů, dojde bezpodmínečně ke vzniku podstatných škod a nutnému ohrožení okolních porostů. V tomto případě přestávají na určitou dobu platit veškerá „samoregulační“ pravidla, podle kterých příroda již není schopna si účinně poradit. Množství predátorů, proti kterým naše lapače a lapáky jsou v základním stavu jen doplňkovou nebo kontrolní metodou, není schopno si samo s miliony lýkožroutů poradit. I zcela zdravé stromy jsou postupně oslabovány naletujícími brouky. Pak již je jen otázkou, jak velké škody vzniknou, kolik padne hektarů lesa a jak velké budou holiny. Při vzniku větší kůrovcové kalamity se u nás, a pokud je mi známo, ani v sousedních státech nečekalo na to, až se kalamita sama zastaví, a nevíme tudíž vůbec, kolik ha lesa a kolik m3 dřeva by lýkožrouti byli schopni v podmínkách střední Evropy zničit. Víme jen, že i při plném nasazení obranných prostředků muselo být často vytěženo dřevo ve statisících až v milionech m3. Co nebylo možné vyzkoušet u nás, vyzkoušelo se, ale nechtěně samo, ve velmi podobných geografických podmínkách Asie.
Málokde byla příroda tak původní, ničím nenarušená, jako v prvé polovině tohoto století na Sibiři, přičemž byl a dosud je našim podmínkám velmi příbuzná. Zde se vyskytují, ať již ve floře či fauně, druhy velmi podobné našim, někdy i zcela totožné. Nemám na mysli pouze vzhled, ale především způsob života – bionomii. Z těchto míst jsou známa poměrně přesná čísla, co dokázali při přemnožení zničit kůrovci za doprovodu dalších podkorních škůdců (upozorňuji, že většinou zcela stejných druhů žijících i u nás). Zde se plně uplatnily všechny uváděné teorie o samoregulačních schopnostech přírody bez jakéhokoliv zásahu člověka. O čem se nehovoří, nebo se i úmyslně zamlčuje, to je, za jakou cenu k tomu došlo. Příkladů je mnoho a těch, které je nutno označit jako pohromy, také. Mezi ty největší patří napadení porostů na Altaji. počátkem století, při kterém byly zničeny všechny stromy na území v délce 280 km. K další pohromě došlo v Tubinském masivu, kdy bylo zničeno cca 1 milion ha lesa a přes 100 milionů m3 dřeva. Těch menších, kde šlo o „menší“ plochy, je mnoho. Tato fakta doporučuji k povšimnutí a hlubší úvaze, protože na žádném z těchto míst kůrovci ani ostatní škůdci nebrali na vědomí autochtonost porostů, ani jiné důvody, podle kterých zde nevědecky neměli působit tak rozsáhlé škody.
Ve všech případech se kůrovec vždy sám zastavil, ALE mezitím stačil „sežrat“ lesy na plochách dlouhých i přes 200 km a množství dřeva se v milionech m3 nedalo spočítat! Představte si, že kůrovci zničí porosty na Šumavě na podobné ploše, to by ani celá nestačila. Měl jsem možnost soukromě projet lesnaté oblasti USA a Kanady (přes 25 000 km). Jako lesník i entomolog jsem dával přednost přírodě a musím říci, že co platí pro Sibiř, platí i tam. Podle mne si naše zemička podobné „sežrané lesíky“ nemůže dovolit. Pravidla, která platila ve střední Evropě před několika tisíci lety, kdy byly všude rozsáhlé původní lesy, nemohou platit nyní, kdy z nich zbyly jen nepatrné zbytečky.
K uváděnému vzoru – Bavorskému NP: Když jsem pracoval na ministerstvu zemědělství, tvrdil jsem: „Máme-li se vyjádřit ke kůrovci na Šumavě, musíme vidět druhou stranu.“ Tam je již dlouhá léta otevřen zatím neukončený „pokus“ co se stane, když proti kůrovcům nebudou provádět žádná opatření. Jak je vidět, zatím ho kůrovci nemají v úmyslu skončit. Byli jsme tam v doprovodu pracovníků parku i lesníků. Platí to, co u nás, obraz je hrozný, názory stejné. Jedni to odsuzují, jiní propagují, turistům musí i na nástěnkách zdůvodňovat mrtvý les. Mají však jednu výhodu. Na bavorské straně na odumírání jednoho smrku čekají desítky buků a javorů, takže se les postupně ze smíšeného mění na převážně listnatý. Tam, kde byl pouze smrk, tam ho opět „přírodně“ vysazují. Smysl je zcela sporný. U nás je nyní jen smrk, když ho zničí kůrovec, co tam zbude? Bavorský příklad mi připomíná smíšené porosty severovýchodního Slovenska, z nichž po kůrovcové kalamitě v letech 1964 – 67 smrk prakticky zcela vymizel.
Někteří naši vědečtí pracovníci i pracovníci parku mají názory podobné bavorským. Když jsem se jednoho ptal, co chtějí na Šumavě chránit, tak řekl, že všechno. Když jsem se ptal, zda také les, řekl, že také. Na otázku, co bude, až ho zničí kůrovec, odpověděl: „Zničí, ale za 300 let tu bude zase nový!“ To snad nepotřebuje komentář. Já lidi s takovými názory jako má dotyčný považuji kromě průmyslu za největší ohrožení přírody. Uvedu výstražný příklad z USA. V roce 1988 vznikl v překrásném Yellowstonském NP údajně od blesku požár. Ochránci přírody ho nepovolili hasit, protože „požár je přírodní záležitost, požáry byly vždy a příroda si poradí sama.“ Po dvou měsících požádali, aby se hasilo všemi prostředky! Nastoupila armáda s lopatami a buldozery, dělali pásy a příkopy, káceli pruhy lesa, letadla a helikoptéry polévaly požár vodou a sypaly tisíce tun chemikálií. Požár po třech měsících zastavil sníh. Výsledek? Přes polovinu nejstaršího parku světa, cca 700 tisíc ha lehlo popelem. Co to udělalo se živočichy a rostlinstvem, je jasné. Po požáru „ochranáři“ nepovolili opálené stromy těžit, ani les obnovovat. Výsledek? Obrovská množství dalších stromů zničených kůrovci a dalším hmyzem a mrtvá zem. Před několika lety doporučili obnovu lesa, takže létaly helikoptéry a vysévaly semena borovice. Nyní je místy po vysetí kožich borovicových semenáčků, místy nic, a někde se začínají objevovat rostliny. Konečný výsledek? Dnes platí příkaz každý požár okamžitě hasit! Díky lidem s „vědeckými“ názory tam vzniká umělý les a přírodní poklad se změnil v turistickou atrakci.
Měl jsem možnost vše vidět po požáru a opět loňského roku. Měla platit teorie, podle které se při požáru otevřou šišky určitého druhu borovice a vypadaná semena les přirozeně obnoví. I toto tvrzení je polopravdou. Nevzali bohužel na vědomí, že když shoří stromy i se šiškami, nemá co padat. Tento typ lidí není ochoten se jakkoliv poučit z minulosti. I v USA bylo jasné, jak vše dopadne, kromě každoročních požárů tam byl příklad (tuším z roku 1934), kdy relativně nedaleko tohoto parku za stejných podmínek shořely ještě daleko větší plochy lesů (i pralesů)s. Tam také jsou dnes převážně stejnověké monokultury, nápadně velmi chudé na druhovou skladbu fauny i flory.
I u nás je jasné , jak vše může skončit. V minulém století vichřice způsobila několikrát na Šumavě velké polomy v době, kdy značná část nebyla ničím narušena a byla v podstatě pralesem. Ještě po větrných a kůrovcových kalamitách v letech 1833 – 1840 zde zůstávalo téměř 19 tisíc ha pralesů. Větrná kalamita století v rozsahu 2 290 000 m3 dřeva vznikla v říjnu 1870. Během krátké doby se namnožil kůrovec tak, že napadl tisíce ha původních i nepůvodních porostů a padlo mu za oběť dalších cca pět milionů m3 dřeva. Ani zde kůrovci nebrali na vědomí teorie, že by v původních porostech kalamita neměla vzniknout vůbec, nebo se alespoň rozšířit. Světoznámý vynikající entomolog profesor Obenberger uvádí: „Šumava přestala býti pralesem.“ Je tudíž zcela jasné, že v dnešní době, kdy jsou tam převážně umělé stejnověké porosty, navíc monokultury a kdy je vše (třeba i jen mírně) oslabeno imisemi, je nějaká představa o samoregulaci v našich podmínkách naprosto pochybná. Až nevyhnutelně dojde k rozsáhlejším polomům po vichřici nebo sněhu (v devatenáctém století jich tam bylo téměř 50 a v tomto století ještě více), nebo k většímu přísušku, dojde k ohrožení existence smrkových porostů a NP Šumava v nynější podobě může zcela skončit. To považuji za zcela jisté a vývoj v posledních stoletích to potvrzuje. Pokud někdo považuje nynější porosty za cenné a za nutné je chránit, musí na ně brát ohled.
Kdyby vznikl v Národním parku Šumava požár, asi by nikoho nenapadlo ho nehasit a přitom by to byl také „nepřirozený“ zásah do přírody. I když jsem toho názoru, že na určitou „samoregulaci“ z našich hor má jedinou naději Šumava, je tam likvidace kůrovce bezpodmínečně nutná (mám na mysli stále jen 1 – 2 druhy lýkožroutů). Je proto nutné přemnožení uvedených lýkožroutů považovat za stejně nebezpečné jako požár.
Otázkou je ale způsob obrany proti lýkožroutům. Neznám současné metody a nemohu se k nim vyslovit a televizní záběry mohou být zcela zavádějící. Nemůže být ale nejmenších pochyb o tom, že obrana proti lýkožroutům se tam v minulosti neprováděla dobře, jinak by tam současný stav nemohl být takový, jaký je. Vím, jak se prováděla „obrana“ v nedávné době, kdy výskyt lýkožroutů byl již v kalamitním stavu. Tehdy byly odkorňovány napadené ležící stromy a stojící napadené byly ponechávány nezpracované. Toto nesmyslné a diletantské rozhodnutí, kromě vysokých nákladů, a zbytečné páce, nemohlo mít žádný efekt a je jednou z příčin dnešního stavu. Stalo se také terčem mnohé kritiky včetně lesních dělníků, kterým bylo zcela jasné, že jejich namáhavá práce nemá smysl. Velké vykácené plochy vznikající od osmdesátých let dokazují také, že postup při likvidaci byl již dřív špatný. Tento způsob těžeb, který vznikem obrovských holých ploch postupně vytvořil charakter všech hor na severu republiky, je unikátem a nebyl jinde ve střední Evropě použit. U nás je, bohužel , často považován za jediný možný v obraně proti lýkožroutům i při odstraňování následků imisí (nebo přesněji toho, co bylo značeno za „imise“). Je to podle pravidla, že když zmizí smrk – zmizí kůrovci. Podle televizních záběrů z 18. 12. 1996 stojících souší a napadených stromů je také zřejmé, že na Šumavě se nedodržuje nebo nedaří provádět základní pravilo v obraně proti lýkožroutům – být před kůrovcem a ne odstraňovat jen důsledky.
Holoseče kůrovce nezastaví, stejně tak ne feromonové lapače. Jediný možný způsob, nesčíslněkrát prověřený, je pečlivé vyhledávání napadených stromů, pokládání lapáků, využívání polomů a včasná asanace ležícího i stojícího kůrovcového dříví, ať již odvozem, celopovrchovým oloupáním (včetně svršku), či jiným způsobem, to vše za doplňkové podpory feromonových lapačů. Vše opakovaně podle potřeby po celý rok. To, zda bude dřevo odvezeno, nebo bude ponecháno, je již jiná otázka, jejíž smysl bude vždy velmi sporný. Během několika málo let by muselo dojít ke snížení do základního výskytu, ale ten by musel být pak stále udržován, jako byl po většinu tohoto století. Takováto pravidelná činnost by po krátké době nebyla ani příliš nákladná a neporušovala by ani smysl parku, nakonec umělý zásah v umělém lese je jistě normální. Důsledkem toho by bylo zachování lesa podle potřeby v libovolném věku i složení a „přirozený rozpad porostů“ by mohl trvat staletí a ne několik let. Předpokladem je ovšem pečlivá práce lesníků i ochranářů oproštěná od „pokrokových velkokapacitních metod práce“ a ekologických iluzí.
Jaký je závěr? V prvé řadě by se mělo znovu ujasnit, co se má se Šumavou stát, zda to bude pokusná plocha o desítkách tisíc ha bez jakékoliv zodpovědnosti za dopad a se zákazy vstupu, nebo bude sloužit veřejnosti v současnosti a v budoucnosti. Z toho je pak teprve možné odvodit další lesnickou činnost. Pokud někdo rozhodne, že kůrovce likvidovat netřeba, protože přírodě neuškodí, nechť za to nese plnou osobní hmotnou odpovědnost. Když se ukáže, že to nebyla pravda, dát mu škodu k náhradě. Pokud bude rozhodnuto kůrovce likvidovat, tak s citem a systematicky. Částečné zpracování napadené hmoty jako kompromisní řešení by bylo dokladem naprosté neodbornosti. Je nutné položit hranici mezi vědeckou prací a hazardem (viz příklad nejen Yellowstonského parku, ale i nynějšího NP Šumava). Osobní zodpovědnost musí být základem, a ne nějaké poloanonymní rozhodnutí ministerstva nebo vědecké rady, ať jsou její členové zaštítěni jakoukoliv organizací. Totéž je otázka pokut. Pokuta za špatnou práci hrazená v podstatě z prostředků daňových poplatníků není pokutou.
Nakonec jeden citát: „…přírodu máme jenom půjčenou, můžeme ji užívat, ale neměli bychom ji generacím, které přijdou po nás, zničenou a zplundrovanou.“ Na Šumavě je v sázce budoucnost desetitisíců ha lesa, krásné přírody a nevyčíslitelné hodnoty. Byla by škoda, kdyby dopadla jako mnohé naše hory. Také nepatří několika jedincům – jako Národní park Šumava patří celému národu nyní i pro budoucnost, a to by měl vzít na vědomí každý, kdo o jejím vývoji rozhoduje.
Milan Sláma, Krhanice