Robert Volf, VÚLHM Jíloviště-Strnady, Zpravodaj ochrany lesa, svazek 10/2004.
Ve dnech 4. – 7. října 2004 se v Srní uskutečnila konference „Aktuality šumavského výzkumu II“, na níž byly prezentovány výzkumné aktivity probíhající na území Národního parku Šumava (sborník je k nahlédnutí na www.npsumava.cz).
V rámci této konference se uskutečnila exkurze na bavorskou stranu Šumavy, do Národního parku Bavorský les. Exkurzní trasa vedla bezzásahovou zónou v okolí vrchu Siebensteinkopf, poblíž hraničního přechodu Bučina. Naším průvodcem byla osoba nanejvýš povolaná, ředitel správy NP Bavorský les Dr. Karl Sinner.
Národní park Bavorský les byl vyhlášen roku 1970, a to na výměře 13 500 ha. V národním parku se mělo i nadále zpracovávat dřevo, ale již v roce 1971 byla z hospodářských plánů vyňata část o rozloze 2 500 ha (SKUHRAVÝ 2002). K úplnému bezzásahovému režimu se přistoupilo v roce 1983, kdy po velkém orkánu zůstalo ležet 173 ha lesa. Stromy z plochy 85 ha byly zpracovány a 88 ha bylo ponecháno bez jakéhokoliv zásahu (SKUHRAVÝ 2002). Na této nezpracované hmotě se lýkožrout smrkový namnožil a postupně se šířil do okolních porostů. V roce 1997 byla kolem porostů ponechaných samovolnému vývoji zřízena ochranná zóna o šířce 500 – 1 000 metrů proti rozptylu lýkožrouta smrkového mimo území národního parku. Je víc než zarážející, že tato ochranná zóna nebyla vytvářena při hranicích s Českou republikou! V tomtéž roce byl NP Bavorský les rozšířen o další část, tzv. Zwieselské lesy (výměra 10 950 ha), kde se má proti lýkožroutu smrkovému zasahovat do roku 2017 (SKUHRAVÝ 2002). V současné době v NP Bavorský les činí plocha odumřelého stromového patra vzniklá žírem lýkožrouta smrkového 3 824 ha (ZATLOUKAL 2004). Tento údaj se týká „staré“ luzensko-roklanské části parku. Pokud si uvědomíme, že z celkové rozlohy této části parku (13 500 ha) tvoří 3 500 ha ochranná zóna a dalších 4 500 ha tvoří listnaté lesy (SKUHRAVÝ2002), pak vlivem žíru lýkožrouta smrkového odumřelo v zóně s bezzásahovým režimem více než 60 % smrkových porostů!
Tato exkurze byla mojí první návštěvou v NP Bavorský les a stejně jako rozsah odumřelých porostů mě překvapil i způsob interpretace současného stavu. Na úvod exkurze jsme byli panem Sinnerem upozorněni, abychom zapomněli vše, co víme o lese, jelikož naše znalosti se opírají pouze o lesy hospodářské. Nyní však vstupujeme do lesa zcela odlišného, v kterém nerušeně probíhají přírodní procesy, a nám se tak naskýtá úžasná možnost je pozorovat a učit se z nich. Bohužel námi navštívené porosty se od hospodářských lesů, vzhledem ke stejnověkému charakteru, prakticky nelišily.
V NP Bavorský les se řídí zásadou: do ničeho nezasahovat, příroda sama nejlíp ví, jak si pomoci. Rozpad porostu následkem žíru lýkožrouta smrkového pokládají za přirozenou součást obnovy horského smrkového lesa, při kterém dochází k uvolnění dosud stíněného podrostu. Současný vývoj chápou jako přirozený a předpokládají, že vzniklý les (prales) bude vůči lýkožroutu smrkovému odolnější.
Problematika přirozeného vývoje ekosystémů a úloha jednotlivých organismů je velmi složitá. Na výše uvedené názory se jen obtížně hledá stručná odpověď, což je patrné zejména při mediálních konfrontacích. K přirozenému rozpadu smrkových porostů dochází v boreální části Evropy v rámci tzv. velkého regulačního cyklu lesa. Sukcese zde postupuje přes lesní půdu zbavenou souvislého porostu dřevin k lesu přípravnému, který je tvořen světlomilnými pionýrskými dřevinami, jako jsou bříze, jeřáb, topol a další. V zástinu přípravného lesa je možné uchycení klimaxových dřevin, které přípravný les prorůstají (les přechodný), až nakonec úplně převládnou (les závěrečný). Děje se tak na obrovských plochách. Výskyt smrku je v této oblasti souvislý s těžištěm v pahorkatinách a rozsáhlých nížinných rovinách (MUSIL 2001). Odlišná situace panuje v středoevropsko-balkánské části areálu, kde je smrk vázán na horské polohy, což se projevuje nesouvislým ostrůvkovitým výskytem, kopírující jednotlivá pohoří. K rozpadu na velkých plochách a následné sukcesi zde dochází pouze vzácně. Smrkové porosty se zde obnovují v rámci tzv. malého generačního cyklu lesa, při němž dochází k plynulé obnově klimaxových dřevin. Ve stádiu dorůstání se vyznačuje výškovou, tloušťkovou a věkovou různorodostí a ve stádiu optima tvorbou horizontálního zápoje; ve stádiu rozpadu pak odumíráním jednotlivých stromů, hromaděním odumřelé hmoty a postupným zmlazováním. Při stádiu optima se prales nejvíce podobá hospodářskému lesu, ale oproti němu je výrazně různověký (MÍCHAL 1999). Porosty v NP Bavorský les svoji strukturou neodpovídají původním lesům (pralesům) a projevuje se u nich obdobná tendence k plošnému rozpadu jako u lesů hospodářských.
V původních (VRŠKA 2004) porostech udržuje lýkožrouta smrkového v základním stavu kombinace nepříznivých klimatických podmínek, predace, parazitace a obranné reakce stromů. Rovnováha mezi kůrovci a lesními porosty se formovala po dlouhá období vývoje přírody. Potvrzením jejich funkčnosti je samotná existence horských klimaxových smrčin. Zásahem do struktury pralesa však může dojít k porušení této křehké rovnováhy. V rámci šumavského pohoří se tak stalo vlivem činnosti člověka až v posledních staletích. Provozování sklářských hutí a následná dřevařská kolonizace vedly k neúměrně vysokým těžbám. Důsledkem bylo několik rozsáhlých polomů a následných kůrovcových kalamit. Zalesněním holin po těchto kalamitách vznikly rozsáhlé smrkové monokultury. Je rovněž velmi pravděpodobné, že v nejvyšších horských polohách obou stran Šumavy probíhala pastva dobytka. Šumavské lesy se tedy nacházejí v různém stupni ovlivnění lidskou činností. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem je obtížné považovat vývoj v NP Bavorský les za přirozený.
Velmi problematickou se rovněž jeví avizovaná zvýšená odolnost budoucího porostu vůči napadení lýkožroutem smrkovým. Základním pilířem rovnovážného stavu lýkožrouta smrkového a smrku je stabilita smrkových porostů vůči bořivým větrům. Původní šumavské pralesy byly k působení větru velmi odolné. Analýzou četných vzorníkových kmenů bylo zjištěno, že 300 až 500 let staří stromoví mohykáni rostli do 60 až 120 let svého věku v silném zástinu sousedních velikánů. V tomto růstovém stádiu zpravidla nepřekračovali výčetní tloušťku 15 – 20 cm a výšku 11 – 15 m (JELÍNEK 1985). O to intenzivněji se však vyvíjel jejich kořenový systém, který po zániku nadrostlé stromové etáže umožnil akceleraci růstu a zároveň dostatečně pevně strom ukotvil. V současných porostech ovšem tito jedinci chybí. Pod odumřelými porosty se nachází čerstvé zmlazení, které vlivem prosvětlení ihned akceleruje růst a kořenový systém se rozvíjí současně s růstem nadzemní části. Dalším faktorem ovlivňující stabilitu porostů, a to nejen vůči bořivým větrům, je různorodá dřevinná skladba. V přirozené dřevinné skladbě NP Bavorský les zaujímala společenstva čistých smrčin 31 %, smrkovo-bukové porosty 35 %, čisté bučiny 20 % a horský smíšený les 12 % (SKUHRAVÝ 2002). V pozměněné dřevinné skladbě NP Bavorský les zaujímá smrk 71 %. Je málo známou skutečností, že díky převyšujícímu smrkovému zmlazení vzrostl tento podíl na 78 % (SKUHRAVÝ 2004). Vzniklé druhově i věkově málo diferencované porosty tedy zvýšenou stabilitu vůči náporům větru pravděpodobně projevovat nemohou.
Na závěr bych chtěl upozornit, že kůrovcová kalamita, jakožto přirozená součást obnovy horských smrkových lesů, nebyla prvotní teorií správy NP Bavorský les. Ústřední myšlenkou, při ponechání nezpracovaného polomu, byl předpoklad rovnovážného stavu mezi lýkožroutem smrkovým a přirozenými smrkovými porosty. Na bavorské straně existovalo mnoho ha porostů ve stáří 170 až 300 let, o nichž se vzhledem k jejich původnosti – les přírodní (VRŠKA 2004) soudilo, že napadeny nebudou (SKUHRAVÝ2002). Počáteční vývoj tomu skutečně nasvědčoval. Výskyt lýkožrouta smrkového od roku 1988 postupně klesal, ačkoliv měl ke svému vývoji příznivé podmínky. V roce 1991 byl přírůstek odumřelého stromového patra za kalendářní rok 14 ha a v roce 1992 už jen 5 ha (SKUHRAVÝ 2002). Uvedená fakta vedla k názoru, že gradace lýkožrouta smrkového končí. V roce 1993 však všechny překvapilo zvětšení plochy odumřelého stromového patra o 14 ha a následný prudký nárůst o 132 ha v roce 1994. Gradace kulminovala v roce 1999, kdy došlo k nárůstu plochy o 959 ha! Uvedený předpoklad o samoregulaci se tedy nevyplnil, a tak byl nahrazen teorií „přirozeného rozpadu“.
Počáteční vývoj NP Bavorský les velmi výrazně ovlivnil zásahy proti lýkožroutu smrkovému v právě vznikajícím Národním parku Šumava. Jednostranně informovaná česká veřejnost si na základě informací z tohoto období udělala názor – „les si s kůrovcem poradí sám“ – a pokračující mediální „masáž“ to jenom přiživovala.
Zájemcům o tuto problematiku bych vřele doporučil mnohokrát zde citovanou knihu Dr. Václava Skuhravého – Lýkožrout smrkový a jeho kalamity. Exkurzi po NP Bavorský les bych si dovolil ukončit parafrází na uvítací slova pana ředitele Sinnera: „Naskytla se nám úžasná možnost tyto přírodní procesy pozorovat, ale je důležité se z nich i poučit“.
Literatura
HOLUB R., VALENTA M. 2004: Dát šanci divoké přírodě je kulturní akt. Šumava, podzim: 10-11
HOLUB R., VALENTA M. 2004: Dát šanci divoké přírodě je kulturní akt – pokračování.
Šumava, zima: 8-9
JELÍNEK J., 1985: Větrné a kůrovcová kalamita na Šumavě z let 1868 až 1878. ÚHÚL, Brandýs nad Labem, 35 s.
MÍCHAL I., PETŘÍČEK V. 1999: Péče o chráněná území II. Lesní společenstva. Agentura Ochrany přírody a krajiny ČR, 713 s.
MUSIL I. 2001: Lesnická dendrologie I. Skriptum ČZU LF Praha, 155 s.
SKUHRAVÝ V. 2002: Lýkožrout smrkový (Ips typographus L.) a jeho kalamity. Der Buchdrucker und seine Kalamitäten. Agrostroj, Praha, 196 s.
SKUHRAVÝ V. 2004: Lýkožrout smrkový v minulosti a dnes. In: Sborník referátů z konference „Nebezpečí kůrovce v roce 2004“, ČLS Praha, 66-69
VRŠKA T., HORT L. 2004: Příspěvek k ustálení terminologie zejména pro lesy v chráněných územích. Ochrana přírody 59:2, 35-37
ZATLOUKAL V. 2004: Kůrovec a polomy v NP Šumava v historických souvislostech s okolím. Ochrana přírody 59:9, 259-266